Redakce Inzerce Řádková inzerce Spřátelené weby Dnes je pondělí, 19. listopadu 2018

Ivo Svatoš začínal v Arcu na Zálabí a zazpíval si i Niagáru v Americe

Devadesátiletý Ivo Svatoš je kolínskou muzikantskou legendou. Letos v dubnu, v den svých devadesátých narozenin, na radnici zaslouženě převzal Cenu města Kolína a o pár dní později mu při jeho benefičním večeru aplaudoval narvaný Městský společenský dům.

Ivo Svatoš začínal v Arcu na Zálabí a zazpíval si i Niagáru v Americe
Foto: František Stráník
 
Publikováno: 10.7.2018 v 7:00, Aktualizováno: 9.7.2018 v 23:00
Rubrika: Zpravodajství

Už jen holý výčet jeho aktivit je dechberoucí. Kolínský lidový soubor, hudební skupina v kolínském Arcu, swingový orchestr Antonína Votruby, taneční orchestr, bigband a dechovka v Tatře Kolín, Nonet, Oktet, Combo, Combo 2, Polabanka, Kolínská filharmonie, Městská hudba Františka Kmocha... Podobné je to i při soupisu jeho sportovní kariéry - fotbal, hokej, volejbal, tenis, ping-pong... Široký záběr na jeden život, že?
Na podrobné povídání o více než sedmdesátileté kariéře Ivo Svatoše by nestačilo ani několik čísel Presu, a tak jsme se v rozhovoru pokusili zmapovat alespoň to hlavní, čím ve svém muzikantském i sportovním životě od války prošel. Rozhovor s ním vedla jeho muzikantská kolegyně a dlouholetá známá Hana Zrůstová.

* Ivo, vraťme se ve vzpomínkách hodně daleko, až do válečných a poválečných let. Jaké byly tvé muzikantské začátky?

Dobře, vrátíme se v čase, do roku 1945. Už na konci války se lidé chtěli bavit a v Kolíně vznikl Kolínský lidový soubor. Vystupovali jsme v národních krojích a já jsem tam hrál na housle. Kytaru jsem uplatnil v zálabské dnes už neexistující restauraci ARCO. Skupina neměla název. Pak vznikl malý orchestr Kamarád, s ním jsem hrál například na proslavených Šibřinkách ve Velkém Oseku. Moc mě to bavilo a když jsem dostal v roce 1947 nabídku od Antonína Votruby, abych hrál a zpíval v jeho tehdy velice populárním a výborném swingovém orchestru, neváhal jsem ani na chvíli. Jenomže Tonda Votruba odešel do Ameriky a jeho kariéra tady skončila. Navíc swingu, jak víme, nebylo ještě dlouho potom přáno.

* Naštěstí si Antonín Votruba neodvezl za velkou louži svůj swingový archiv a kolínští muzikanti ho mohli dál používat. I po létech z něho Jiří Šafařík mohl čerpat při založení dnešního skvělého Kolínského bigbandu... Ale vraťme se zpátky do poválečných let. Co bylo dál?

Přišel jsem z vojny (kde jsem samozřejmě také hrál a zpíval ve vojenské kapele) a hledal jsem práci. Našel jsem ji v kolínské Tatře a s ní i svůj první orchestr, dá se říci, že orchestry. Protože v Tatře vznikl bigband, který hrál z not swingového orchestru Antonína Votruby. Tehdy jsme mu platili za používání not nájem. Bigband jsem vedl spolu s Přemyslem Černíkem, na kterého i ty vzpomínáš jako na svého prvního kapelníka. Tam už jsem samozřejmě i zpíval. A se mnou Maruška Karpenková. Orchestr hrál kromě swingu i taneční písničky, měl velké úspěchy, hráli jsme nejen k poslechu a k tanci, ale dělali jsme i estrády, dokonce s Janem Pixou, známým televizním moderátorem. Účastnili jsme se hudebních soutěží, tehdy LUT – lidové umělecké tvořivosti. A protože Tatra potřebovala i dechovku, vytvořili jsme ji. Tam jsem začal hrát na hornu, na kterou jsem se učil doslova za pochodu. Hráli jsme při různých slavnostech, hlavně prvomájových.

* Tomu říkám široký hudební záběr... Ale velké orchestry byly, bohužel stejně jako dnes, pro pořadatele kulturních akcí moc drahé. Jak se to řešilo v kolínské Tatře?

No, samozřejmě po pár letech došlo ke snižování počtu muzikantů, což byla škoda, protože právě v Tatře jich bylo opravdu hodně, a dobrých. Protože už to nebyl velký taneční orchestr, změnil se i název na Nonet. Ale já jsem zůstal jeho členem a jsem rád. Tehdy se hodně hrálo na Zimním stadionu, tvůj bratr Mirek tam pořádal i soutěže Hledáme nové talenty. Na nich jako hosté účinkovaly i tehdejší hvězdy, například Judita Čeřovská. Po Mirkovi jsem konferování těchto akcí převzal já, hrál Nonet. Pěvecké soutěže se přejmenovávaly a přemísťovaly. Na Zámecké jsme hráli a já i uváděl Zpěváka Kolína, pak z toho byl Zpěvák Polabí v divadle, to už hrálo Studio a zpívala tam i tvoje sestra Eva.

* To samozřejmě pamatuju, ale zůstaňme ještě chvíli u Nonetu, s ním jsi se zúčastnil i natáčení slavného Formanova filmu "Černý Petr" na zdejším zimním stadiónu. Jak to tehdy bylo?

K tomu došlo v podstatě náhodou. My jsme na zimáku hráli na tanečních zábavách, Miloš Forman se tam byl podívat a přibral naši kapelu do známé scény s vynikajícím Vladimírem Pucholtem. S tím jsem si jednou zahrál i tenis, ale to ve filmu pochopitelně nebylo, to byla soukromá akce.

* Nicméně i Nonet byl po čase zeštíhlen o jednu trubku na Oktet. Kde jste s Oktetem hrávali?

Těch štací bylo hodně. Nejvíc asi v Družstevním domě, kterému se dodnes říká Katolák, ten jsme otevírali po rekonstrukci a hráli jsme tam pravidelně více než pět let. Také jsme hráli v kolínském divadle při některých představeních, například "Nebe na zemi", "Těžká Barbora" či "Strakonický dudák". Na Strakonického dudáka mám jednu úsměvnou vzpomínku. Švandu hrál Ivan Klička a samozřejmě byly potřeba dudy, na které on neuměl. My jsme hráli v orchestřišti a režisér přišel s dotazem, jestli někdo z nás na dudy umí. A já jsem pronesl osudnou otázku: "A dudy máte?" Měli. A už mi zůstaly. Švanda dělal, že hraje, dudy zněly z orchestřiště. Jestli kouzelně, jak měly, to nevím.

* Takže další hudební nástroj, to zní až neuvěřitelně. I když ty dudy uvěřitelné určitě byly. V té době už se hrálo i v hotelu Savoy. Byl jsi u toho?

V Savoyi hrál orchestr OTK s kapelníkem Václavem Mocem a s nimi zpíval tvůj bratr a můj přítel Mirek přezdívaný Kávon. Když odešel z Kolína, párkrát jsem s Vaškem Mocem hostoval jako zpěvák. Ale to už bylo za éry Comba.

* A už jsme u hudební skupiny, s kterou jsi zpíval nejdéle. Combo. To původní vzniklo v šedesátých letech a založil ho Jaroslav Uxa. To pamatuju i já, chodili jsme vás s kamarády zbožně poslouchat na Čaje na sídliště.

Máš pravdu, v šedesátých letech došlo k poslednímu zeštíhlení původního orchestru a vzniklo Combo. Jeho éru si určitě pamatují i mladší čtenáři Kolínského Presu. Jarda Uxa, Tonda Březina, Mirek Ulc, Zdeněk Vokál, Karel Kareta, u mikrofonu Eva Tuhá a já. Kromě mě a Karla Karety už jsou všichni v muzikantském nebi, bohužel. V roce 1962 jsme hráli při otevření nové restaurace na sídlišti, které se dodnes říká U Lenina.

* Jak dlouho jste v té původní sestavě hráli?

Do roku 1969. Mezitím na dva roky odešel Karel Kareta do zahraničí a místo něho hrál na trubku kutnohorský Jarda Rynda. No a pak dostal Jarda Uxa nabídku hrát lodním turistům v mezinárodních vodách a vzal si s sebou Evu Tuhou. Vedení Comba se ujal Zdeněk Vokál, jako zpěvačka se uvedla Vanda Švolbová, dříve Doušová. Ke klávesám přišel Vláďa Hollas. Tak to fungovalo deset let. Vandu vystřídala na dobu mateřské dovolené Irena Krutská, dnes Miková. A pak jsme se rozhodli éru Comba ukončit, nějak zafungovala ponorková nemoc nebo co. Dokonce jsme vydali i smuteční oznámení Comba a zahráli poslední zábavu v restauraci na sídlišti.

* Na štěstí pro vaše mnohačetné příznivce se situace změnila a Combo neskončilo navždycky. Ale co s tebou bylo dál?

Oslovil mě Josef Petrášek, šéf Polabanky, z které tehdy odešel zpěvák Milan Král. Přiznávám, že jsem ze zpívání při dechovce měl strach, musí se zpívat jinak než taneční písničky. Ale nakonec jsem to vzal a nikdy jsem nelitoval. I když Combo další rok hrálo dál, k čemuž se muzikanti rozhodli protože jim hraní chybělo. Basu za mně vzal Láďa Tollar, zpívala Vanda, taky Vláďa Hollas a když jsem měl v Polabance volno, tak jsem zpíval i já. Několikrát se stalo, že třeba v kulturáku hrálo Combo i Polabanka a já jsem přebíhal. Pak k Pepíkovi Petráškovi nastoupili i Vláďa Hollas, Tonda Březina a Vanda Švolbová.

S Polabankou jsi se dostal i do televize, na legendární Vlachovku.

To byly krásné roky. Pepa Petrášek byl muzikant od Pánaboha, dobrý člověk, přítel. Polabanka patřila za jeho éry mezi nejlepší kapely široko daleko. Uznávaly ji i pěvecké hvězdy. A já jsem měl příležitost si zazpívat s výbornými profesionálními zpěváky a zpěvačkami, například s Josefem Zímou, s Pavlem Benešem, Věrou Příkazskou, Marií Burdovou a dalšími.

* Však ti také "král české dechovky" Josef Zíma přijel zazpívat i do obřadní síně kolínské radnice v den devadesátých narozenin při převzetí Ceny města Kolína...

To bylo pro mě velkým překvapením. Ocenění i přítomnost mého o pár let mladšího kamaráda. Moc si toho vážím.

* Však sis ocenění zasloužil. Ale vraťme se ještě o pár let zpátky. Jak vzniklo Combo 2?

No, Pepa Petrášek byl nejen skvělý muzikant ale také dobrý kšeftař, dnes by se řeklo manažer. Sjednával hraní i na malých vesnicích, kam se Polabanka nevešla do sálu. Posílal nás tam čtyři: Vláďu Hollase, Tondu Březinu, mě a zvukaře Pavla Jiráka, který uměl i na basu. Když už to bylo po několikáté a pořád pod názvem Polabanka, řekli jsme si, že by to chtělo vlastní název. Tak vzniklo Combo 2, s kterým jsem já osobně zpíval až do roku 2017, to už dobře víš.

* Máš pravdu, celá léta jste bavili členy a příznivce Klubu přátel Františka Kmocha na kolínské Zámecké. Po Tondovi Březinovi byli u bicích Josef Šťastný (dnes dirigent KBB a VDO Kolín), někdy Karel Novotný a pak Mirek Čuchal. Basa a částečně i zpěv zůstaly Pavlovi Jirákovi. Hráli jste například i na Plesech města Kolína. Do salónků si mnozí kupovali vstupenky na ples jen kvůli vám. Ale posuňme se dál. Polabanka nebyla jediným dechovým orchestrem, u kterého jsi působil?

Narážíš na Městskou hudbu Františka Kmocha. V sedmdesátých letech se stalo její součástí celé Combo. Já jsem tam ale byl už dřív, zpíval jsem, konferoval, později jsem hrál na hornu spolu s kamarádem Pavlem Severou, který už také odešel do muzikantského nebe. S Kmocháky jsem prožil několik let, absolvoval mnoho krásných koncertů. Vzpomínám například na koncert v pražské Lucerně k 100. výročí Kmochovy hudby. Ten jsem konferoval a samozřejmě jsem i zpíval. V Lucerně pak hrálo k tanci Combo. Také vzpomínám na zájezdy do Ruska, Francie, Německa, včetně toho do Ameriky a Kanady, kde jsi byla taky.

* Máš pravdu, ráda na ten letecký zájezd vzpomínám. Orchestr řídil tvůj vrstevník, všemi milovaný Josef Maršík, jeho devadesátku jsme oslavili v prosinci loňského roku. Já jsem v Americe a Kanadě byla jako zástupce našeho klubu a také jsem si s Jirkou Vágnerem a Olgou Tollarovou pro krajany zazpívala. Pamatuješ, jak jsme všichni u Niagarských vodopádů zpívali jak teskně hučí Niagára?

Na to se zapomenout nedá. Ani na Josefa Maršíka. Ani na další skvělé lidi od muziky. I z Kolínské filharmonie, v které jsem také hrál. Na housle, na basu, pak na hornu. Byly to hezké roky.

* Ivo, nebuďme sentimentální a pojďme se na závěr alespoň pár větami ještě věnovat tvé druhé lásce, sportu. O tobě se dá říct, že jsi byl doslova sportovec tělem i duší. Nejen, že jsi hrál fotbal, hokej, volejbal, ping-pong, tenis, ale také jsi právě sport posledně jmenovaný v Kolíně zachraňoval. Co ti říká přezdívka Zimní král?

Tenis byl, a pořád je, mou velkou láskou. A když v Kolíně hrozilo nebezpečí, že bude tenis zrušen protože oddíl neměl předsedu, musel jsme pomoci. Přemluvil mě k tomu Standa Hora, dobrý tenista, který mě pak po roce vystřídal. A protože neměl ani kdo správcovat na tenisových kurtech v Borkách, vzali jsme s manželkou na zimu správcovstí. Proto ten Zimní král. Přitom jsem samozřejmě chodil do práce do Tatry. Dělal jsem prostě co bylo potřeba. Taky třeba řidiče pro mladé tenisty když jeli hrát mimo Kolín. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to a tenis se v Kolíně hraje dál. Teď už se na něj chodím jen dívat.

* A co ty další sporty?

To je taky na dlouhé povídání. Kolínská Tatra měla fotbalové hřiště, takže jsem hrál fotbal, měla i svůj volejbalový oddíl a mně volejbal bavil. Pamatuju se, že jsme v přeboru zvítězili na Sokoláku nad Lokomotivou, kde hrály místní volejbalové hvězdy. To bylo slávy. Hrál jsem závodně i ping-pong, jako kuřák vzpomínám na turnaj v kutnohorské Tabákovce, kde jsme dostali darem cigarety. Můj sport souvisí vlastně i s muzikou. Antonín Votruba byl přeborníkem ve skoku do dálky a pro členy svého orchestru pořádal sportovní soutěže, třeba atletický desetiboj nebo střelbu lukem. Byla to spíše legrace než sportovní výkony, ale rozhýbalo nás to.

Autor článku: Hana Zrůstová
Poslední komentáře
Počet příspěvků: 0 | Buďte první!

Zatím žádný komentář.

      
Soubory cookie používáme k tomu, abychom vám usnadnili a zpříjemnili používání našich webových stránek.
Používáním našich webových stránek vyjadřujete svůj souhlas s umístěním souborů cookie ve vašem zařízení. Další informace
ROZUMÍM