Redakce Inzerce Řádková inzerce Spřátelené weby Dnes je pondělí, 17. června 2019

Můj listopad

Vzpomínám si na pondělí 20. listopadu, jako by to bylo dnes. V pět ráno jsem si vystál u stánku frontu na noviny a skoupil všechny deníky, které tenkrát vycházely. Nakladl jsem si je v práci vedle sebe a hledal, ve kterých bude víc než oficiální komuniké. A už to, že jsem jedny takové našel, dávalo tušit, že NĚCO je tady.

Můj listopad
Foto: Archiv KP
 
Publikováno: 17.11.2018 v 7:01
Rubrika: Zpravodajství

Z práce jsem utekl hned po obědě. Vlak do Prahy byl poloprázdný a tak jsme se dohadovali nahlas. Co se bude dít? Bude tam kromě nás ještě někdo? Nenastoupí milice či pohotovostní pluk? Vodní děla? Milicionáři? Psi? Byl jsem nervózní a měl jsem strach. Ale jel jsem. A těšil jsem se.
Nadraží Praha-střed vypadalo jako obvykle. U východu z nástupiště prodávali Pompelu a Míšu a venku rachotily tramvaje. Propletli jsme se přes křižovatku do Dlážděné ulice a vpředu, na náměstíčku pod Jindřišskou věží, jsem zahlédl autobus plný policistů. Zvolnil jsem krok, zpotil se a vyslovil své obavy nahlas: "Bude tam vůbec někdo?"
Ale šli jsme dál. Minuli jsme tlustého policajta, opřeného o zábradlí a vešli do Jindřišské. Proud lidí kolem nás zesílil a všichni šli jedním směrem. Před knihkupectvím proti rezidenci CKM jsem se zastavil a vytřeštěně koukal před sebe. Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo a jen ukazoval rukou dopředu. A pak jsem se nahlas rozesmál.
Na konci Jindřišské, tam, kde ústí na Václavské náměstí, jsem uviděl nekončící dav lidí, který se plynule plazil po náměstí zespoda nahoru. Do uší mě praštil první závan hukotu, který jsem uslyšel poprvé v životě. Hukotu, který dokáže vydat právě jen taková spousta lidí, která se tu - jako na kopírce nazvětšované mraveniště - sunula vzhůru k Václavově soše.
Doklopýtali jsme na Václavák a omámeně zírali na dav, který náměstí zcela zaplnil. Byl jsem v tranzu a hlavou mi tlouklo zběsile to, co muselo napadnout i spoustu dalších, protože najednou to začala skupinka v dáli skandovat a za chvíli to řvali úplně všichni. "Už je to tady" se odráželo od oprýskaných fasád domů, přebíhalo po hlavách davu a zaniklo až ve zvonění tisíců klíčů nad hlavami. Jo, bylo to tady.
A já klopýtal, řval do ochraptění, smál se, objímal se s neznámými, tisknul ruce, mával, bulil, tleskal, zvonil klíči, dupal, skandoval, zpíval hymnu a skákal. Byl to můj den. Byla to moje radost. Byla to moje svoboda. Dočkal jsem se.
A ať už to pak bylo jakkoli, ať kdokoli o těchto chvílích říkal a bude říkat cokoli, ať to byl puč, předání moci, revoluce, sametový podvod či spiknutí řízené KGB, ať z toho kdokoli vytřískal cokoli a ať to všechno s námi všemi bude kdykoli jakkoli, na podstatě věci to nic nemění. Nemůže změnit.
Byl jsem tenkrát šťastný. Protože to přišlo. Ta chtěná. Ta vysněná. Ta natěšená. Ta moje. Moje revoluce.
A taková je - a pro mě vždycky bude.

/napsáno v listopadu 1993 jako úvodník tehdejších Kolínských novin/
.

Autor článku: Petr Soukup
Poslední komentáře
Počet příspěvků: 0 | Buďte první!

Zatím žádný komentář.

Nepřehlédněte...
Řádková inzerce
Nemovitosti (1 inzerátů)
Auto-moto (1 inzerátů)
Prodej (1 inzerátů)
Různé (2 inzerátů)
      
Soubory cookie používáme k tomu, abychom vám usnadnili a zpříjemnili používání našich webových stránek.
Používáním našich webových stránek vyjadřujete svůj souhlas s umístěním souborů cookie ve vašem zařízení. Další informace
ROZUMÍM