Redakce Inzerce Řádková inzerce Spřátelené weby Dnes je středa, 17. července 2019

Pamatuji časy, kdy fronta do kina Jas sahala až do půlky mostu

Kino 99 slaví letos 20 let své existence, což je dobrý důvod k malé bilanci. Pojali jsme ji netradičně a požádali o rozhovor služebně nejstaršího kolínského promítače Jiřího Procházku (68).

Pamatuji časy, kdy fronta do kina Jas sahala až do půlky mostu
Foto: Petr Hejcman
 
Publikováno: 5.5.2019 v 7:00, Aktualizováno: 4.5.2019 v 19:00
Rubrika: Zpravodajství

Někteří Kolíňáci ho možná znají jako předsedu Klubu elektroniky Svazarmu nebo jako člena týmu, který se v devadesátých letech podílel na původních pořadech vysílaných z kolínského studia kabelové televize ATS-1. Nás ovšem zajímaly spíše jeho vzpomínky na biograf. Začínal promítat v polovině šedesátých let, pamatuje v kině střídání sedmi ředitelů, výměnu několika generací projekční techniky a také fronty na vstupenky dlouhé až do poloviny Masarykova mostu.

* Prý jste byl v promítací kabině kina Jas již od svých šestnácti let. Je to pravda?

S filmovou technikou a osmimilimetrovou kamerou jsem experimentoval již na základní škole. V padesátých letech moc možností nebylo, kino a film mě přirozeně přitahovaly. Prvním filmem, který jsem jako promítač samostatně pouštěl, byla komedie Zdeňka Podskalského ´Bílá paní´. Nebylo to v kině Jas, ale v rekreačním středisku kolínských tiskáren v Malovidech, kde tehdy měli projektor Club 16. Do kina Jas mě vzal jako svého neoficiálního pomocníka až pan promítač Kuchař. Naučil mě zakládat film, promítat i čistit stroj. Když pak onemocněl, seznámil jsem se s tehdejším šéfpromítačem panem Kořínkem a následně i s ředitelkou kina, která o mně do té doby nevěděla. Po dvacetiminutovém rozhovoru mi paní Brzáková svěřila klíče od promítací kabiny. Byla to obrovská důvěra a já si v duchu slíbil, že ji nikdy nezklamu. Bylo mi šestnáct a půl roku a začal jsem promítat jako praktikant. Při promítání filmů mládeži do 18 let nepřístupných jsem musel mít zavřené dveře do promítací kabiny, aby při zjištění, kolik mi je let, nebyl průšvih.

* Promítáním v kině se mohl člověk i živit?

Kdepak. Kolínské kino mělo vždy několik promítačů, kteří pracovali takzvaně na vedlejšák. Šest jich bývalo v kině Jas, čtyři v kině Oko a v letním kině na tehdy nezastřešeném zimním stadionu se střídali. Většinou se jednalo, tak jako v mém případě, o fanoušky kinotechniky či filmů. Já jsem složil promítačské zkoušky v 18 letech, tedy hned jak to bylo možné, ale živil jsem se jako elektromechanik a později jako telefonní mechanik.

* Promítal jste pouze v Kolíně?

Promítal jsem už na učilišti v České Třebové, pak i na vojně na našem útvaru. Dokonce jsem byl určený i jako rezerva pro Pražský hrad. Kdyby se hlavnímu promítači něco stalo, promítal bych tehdejšímu prezidentovi já. Kolín je mým hlavním působištěm víc jak padesát let, ale souběžně jsem deset let promítal i ve venkovském kině v Ratboři, kde jsem měl dokonce i funkci ředitele kina a příležitostně jsem promítal i v kině Červené Pečky a ve Velimi.

* Co všechno musel promítač v éře klasických filmů v promítací kabině dělat?

Filmy jsme dostávali namotané na několika svitcích po zhruba 600 metrech uložených bez cívek v krabicích. Po kontrole stavu filmového pásu a namotání na cívky bylo nutné je zakládat do strojů, ve správný čas synchronizovat a mechanicky přepnout na druhou promítačku, aby na sebe díly plynule navazovaly. Nutné bylo připravit uhlíky do výkonných obloukových lamp a také chlazení. Naše mašiny byly chlazené vodou. Pod stropem kabiny kina Jas byla nádrž s vodou, která se napouštěla vždy před představením a odtud se pak vedla ke strojům. Z lamp šel obrovský žár, ve filmové dráze si bylo možné připalovat cigaretu. Naštěstí už byla éra nehořlavých materiálů. S hořlavými filmy jsem se setkával jen výjimečně, i když techniku k jejich promítání kina Jas i Oko měly. Hořící film jsem v kabině zažil jen jednou. Nebylo to velké drama. Technika byla již tak dokonalá, že hořící kus byl automaticky odstřižen a zbytek filmového pásu byl ihned zapouzdřen.

* Chodil jste do kina i jako divák?

Většinu filmů jsem viděl z promítací kabiny. Protože jsem obsluhoval dva stroje a přepínal mezi jednotlivými díly, tak mi vždy několik minut uteklo a těšil jsem se na druhé promítání. V Jasu jsem byl dvakrát i jako divák, ale nějak to pro mě nebylo přitažlivé, klimbnul jsem a soused mě musel budit.

* Chodilo se v sedmdesátých letech do kina víc? Kolik diváků kolínská kina pojmula?

Dnes chodí do kina hlavně mládež, ale když jsem začínal, bylo publikum mnohem pestřejší. Televize měla jen jeden program v černobílém podání a kino přece jen slibovalo větší zážitek, i když filmy procházely sítem cenzury. Filmy zemí sovětského bloku měly často problematickou obsahovou kvalitu, vybrané západní filmy za shlédnutí stály. Nebyl v nich sex ani hrubé násilí, to začalo až v devadesátých letech. Obě kolínská kina měla i balkóny. Jas měl celkem 460 míst a starší kino Oko přes 200 míst. Dnešní kolínské Kino 99 má kapacitu 240 diváků, což je v porovnání docela velký rozdíl.

* Zažil jste v promítací kabině nějaké perné chvilky?

Jednou se nám v kabině rozmotalo 600 metrů filmu. Seděli jsme uprostřed smyček filmového pásu a nevěděli, co si počít. Šlo nám o minuty. Stalo se to tak, že film nebyl namotaný na cívce, ale jen na tzv. středovce a protože závity nebyly dobře utažené, film se při manipulaci sesmekl. Byla to komedie ´Četník v New Yorku´, ale nám v tu chvíli veselo nebylo. Nakonec jsme s kolegou zvolili metodu stříhání a lepení. Provedli jsme osm střihů a stihli film slepit tři minuty před začátkem promítání.

* Na co vzpomínáte jako na výjimečnou událost?

Když byl z archivu uvolněný animovaný film ´Sněhurka a sedm trpaslíků´ od Disneye, vzbudilo to obrovský zájem publika. Film byl do Kolína půjčený jen na jediný den a my jsme ho uváděli v obou kinech. Fronta na vstupenky sahala na Zálabí do půlky mostu, snad existují i fotky... To samé se dělo i v Oku, kde fronta končila až u budovy soudu. Měli jsme pouze jednu filmovou kopii a abychom uspokojili všechny diváky, promítali jsme ´Sněhurku´ štafetovým způsobem. Sotva se v Oku dotočila cívka s prvním dílem, už ji zřízenec odvážel na kole do Jasu, kde začínala projekce jen s malým zpožděním. Takhle se mezi kiny během dne cívky převezly několikrát. Měli jsme časovou rezervu pouze osm minut, ale zvládlo se to. Už přesně nevím, v kterém roce to bylo, zato si pamatuji, že ´Sněhurka´ byla v původním znění s německými titulky. Ty české byly přidány nahoře. Podobný zájem diváků byl i při uvedení filmů ´Tarzan Syn divočiny´ a ´Tarzan a jeho družka´ s Johnny Weissmullerem...

* Museli jste někdy někoho z kina vyvést?

Jednou jsem toho byl svědkem. Známý kolínský pankáč si tajně přinesl do kina svého ochočeného potkana. Nikdo si myši nevšil, dokud nevlezla na klín sousedce. Následoval jekot, který přerušil projekci. Potkan byl pak vyvedený z kina v doprovodu svého majitele.

* Vzpomněl byste si i na nějaké selhání promítačů?

Jednou kolega oslavoval narození syna a trochu jsme v kabině letního kina popíjeli. Sázeli jsme do projektoru jednu cívku za druhou a najednou jsme zjistili, že jsou dvě hodiny ráno, což nás rychle probralo. Druhý den jsem se od známého dozvěděl, že jsme velký průšvih neudělali. Film o Angelice jsme nejprve promítli celý a pak na přeskáčku znovu. Část diváků, asi třicet lidí, si tento neplánovaný happening vychutnala až do konce a nikdo si nestěžoval.

Autor článku: Vladimír Sládek
Poslední komentáře
Počet příspěvků: 0 | Buďte první!

Zatím žádný komentář.

Nepřehlédněte...
Řádková inzerce
Nemovitosti (1 inzerátů)
Auto-moto (1 inzerátů)
Prodej (1 inzerátů)
Různé (2 inzerátů)
     
Soubory cookie používáme k tomu, abychom vám usnadnili a zpříjemnili používání našich webových stránek.
Používáním našich webových stránek vyjadřujete svůj souhlas s umístěním souborů cookie ve vašem zařízení. Další informace
ROZUMÍM