Logo Kolínský PRES
 

Rozhovor s Václavem Linkem: Byly doby, kdy byl kreslený humor na výsluní a na výstavy kreslířů se stávaly fronty

Kultura
Rozhovor
Publikováno: 12.2.2020 Autor článku: Vladimír Sládek Foto: Archiv KP

Václav Linek (nar. 1946) patří k osobnostem, jejichž práci nešlo v Kolíně přehlédnout. Desítky let, kdy jako výtvarník působil v propagaci kolínského divadla, měl možnost vnést do ulic města trochu kreativní hravosti a patřičně toho využil.

Linkovy billboardy měly vždy výraznou grafickou podobu a v druhém plánu se často skrýval vtípek. Osobitý styl vtisknul celé divadelní propagaci, od plakátů a poutačů až po logo divadla. Byla to jeho nejveřejnější tvář a zároveň tvář přivrácená ke Kolínu. Kromě toho navazoval kontakty s významnými českými výtvarníky, jejichž tvorbu pak představoval na výstavách ve foyeru divadla. Tahle jeho aktivita byla také veřejná, ale méně nápadná, určená spíš fajnšmekrům.

Komorní a do značné části skrytou součástí jeho života byl a je kreslený humor beze slov. Díky vtipům ho znají návštěvníci humoristických festivalů, například z bienále v Písku a Humorestu v Hradci Králové, ale i z Evropy a zámoří, a také někdejší čtenáři časopisů jako Mladý svět či Dikobraz, které vycházely ve statisícových nákladech. V Kolíně svou tvorbu Václav Linek představil naposledy loni na podzim na výstavě v Galerii V Zahradě.

Která dekáda byla pro tvůj život nejzajímavější?

Nejzajímavější pro mě byla osmdesátá léta, tedy doba, kdy jsem mohl spolupracovat s Mladým světem. Generace karikaturistů, která tam publikovala, to byla moje krevní skupina: Barták, Holý, Pálka, Slíva, Hrubý, Vyčítal, Renčín, Jiránek, Matuška a mnozí další... Byla do doba, kdy byl kreslený humor na výsluní, jména autorů znal každý a na výstavy kreslířů se stávaly fronty. Tomu dnes nikdo z mladých neuvěří.

V devadesátých letech už to takové nebylo?

Bylo to jiné. Změnilo se všechno. Od roku 1993 jsem měl možnost připravovat výstavy současného umění ve foyeru divadla a zvát do Kolína špičkové lidi. Byla to rovněž výjimečná situace, která už se nezopakuje. Skupiny jako 12/15, Tvrdohlaví, zástupci Nové figurace a hyperrealistů a další osobnosti jako Ciegler, Šalamoun, Poš přijížděli do Kolína na vernisáže, komentované prohlídky či besedy. Bylo skvělé to zažít.
V oblasti kresleného humoru se v devadesátých letech objevily nové časopisy a noví autoři. Absurdní a filozofující humor a skrytější náznaky pro přemýšlivější publikum již nebyly tak žádané. Humor nové doby měl spíš uvolnit lidi v oblasti sexu a strefovat se do politiků. Rozvinul se černý a hospodský prvoplánový humor. Celá řada autorů, kteří byli výborní kreslíři a zároveň stáli na pozicích kultivovanosti, najednou neměla kde publikovat. Někteří se chytli v novinách nebo společenských časopisech, já jsem třeba publikoval v časopisu Reader's Digest, ale doba už byla jinde.

Nakolik tě ovlivnila práce v divadle?

S divadlem jsem spojil svoji životní cestu a zažil jsem tu asi dvanáct ředitelů. Byl jsem vystudovaný propagační grafik a mohl jsem skončit kdekoliv. To, že jsem se chytil v kolínském divadle, bylo mé velké štěstí. Do práce jsem se i za komunistů těšil. V šedesátých letech jsem rozkresloval a maloval ve sklepní malírně kulisy, v polovině sedmdesátých již jsem měl na starosti propagaci. Byla to doba, kdy se nápisy vytlačovaly písmeno po písmenu pomocí propisotu, xerox stál za mřížemi a byl dostupný jen na povolení. V letech, kdy v Kolíně ještě působil herecký soubor, jsem připravoval vždy společně s dramaturgem tiskový materiál pro připravované inscenace. Byly to hlavně programy, plakáty, poutače, letáky a pozvánky na premiéry a zájezdová představení. Ve všech pantografech, které jezdily mezi Prahou, Kolínem a Pardubicemi se pravidelně měnily divadelní fotografie a zvací plakátky. Sám tomu už stěží věřím. Později, když se divadlo změnilo ve stagionu, jsem měl v Kolíně na starosti třicet propagačních skříněk a různé poutače. Svojí drobnou službou jsem se snažil, aby vizitka divadla byla na úrovni. Měl jsem čas si s věcmi hrát i prostor pro vlastní tvorbu. Doufám, že pěstování kresleného humoru pozitivně inspirovalo i mou práci pro divadlo.

Tvé vtipy někdy vypadají jako situační scénky z divadla. Je to jen zdání?

Humor beze slov je na tom podobně jako pantomima. Uplatňuje se řeč těla, do obrázků vkládám jen nejnutnější rekvizity a patřičné kulisy.

Dočkají se autoři kresleného humoru občas nějaké zpětné vazby?

Zažil jsem to už v osmdesátých letech, kdy mi lidé psali dopisy. Někdy přímo, někdy přes redakci Mladého světa. Nechyběly psaní z ciziny ani kritické ohlasy. Tímto způsobem jsem se například seznámil s malířem Vladimírem Komárkem, kterému jsem později v Kolíně připravil i výstavu. Určitou zpětnou vazbu představovaly festivaly kresleného humoru, které jsem obesílal. Pokud jsem se dostal do finále, znamenalo to automaticky i pozvání na další ročník. Ve většině případů mi poslali i výpravný katalog, kde byla otištěna i moje kresba, kterou vybrala mezinárodní porota. Takto jsem uspěl poprvé již v roce 1980 v Tokiu a Bogotě a potom nasledovaly další.

Vyšly ti dvě autorské knížky s kreslenými vtipy. Proč v tom nepokračuješ?

Pokračuju a mám hotové dvě další. První má název ´Zdravíčko´ a bilancuje období, kdy jsem pochopil, že zdraví má člověk jen jedno, a to nevydrží věčně. Druhá ´Jak jsem viděl život II´ je volným pokračováním knížky, kterou jsem vydal v roce 2013 za finanční podpory města Kolína.

Kdy budou vydány?

Pravděpodobně nikdy. Jsou sice kompletně dokončené a zítra bych je mohl zanést do tiskárny, ale nakladatelé, kteří by chtěli vydat absurdní nadčasový humor, by museli být blázni. Občas slýchám rady, že člověk se musí přizpůsobit, uplatnit marketing a najít si místo na trhu. Jsou to dobré rady, ale pro jiný typ lidí. Ve svém věku už nemohu dost dobře rozumět humoru mladých lidí. A ve své tvorbě jsem se snažil vždy produkovat vyšší populár.

Šest let už jsi v důchodu. Myslíš, že přijde doba, kdy přestaneš kreslit?

Mám v počítači asi tisíc vtipů v elektronické podobě, většinou to jsou to ty, které nebyly publikované a já jim dal nový kabát, ale je tam i řada úplně nových. V únoru mi bude 74 let. Kreslím sám sobě pro radost. Celý život jsem dělal to, co mě bavilo a mohu v tom pokračovat i bez publika.

Publikováno: 12.2.2020 Autor článku: Vladimír Sládek Foto: Archiv KP

Komentáře k článku...