Bob Neumann o listopadu 1989 v Kolíně: Chápu, že všichni tehdy měli strach, nebyl jsem jiný, měl jsem ho taky
Před jedenatřiceti lety, v listopadu roku 1989, zažil i Kolín svou "sametovou revoluci". Oproti Praze zde bylo dění o pár dní opožděné, neznamená to ale, že by bylo méně zajímavé.
V roce 2019, tedy u příležitosti 30. výročí listopadových událostí, vyzpovídal PRES muže, který patřil k zakladatelům kolínského Občanského fóra a později i k těm, kdo z pozice na radnici výrazně poznamenali podobu Kolína. Rozhovor před rokem vyšel v tištěném PRESu a na tehdejším webu týdeníku se objevil jen krátký výtah z něj. Letos ho tedy na webu zveřejňujeme v kompletní verzi.
Protože rozhovor se stavařem, projektantem, volejbalistou a cyklistou Bobem Neumannem vedl sice novinář, ale současně též další přímý protagonista kolínských listopadových událostí, promiňte mu jeho místy hodně osobní ráz.
O aktuálním třicátém výročí "sametové revoluce" v Československu se vždy mluví v souvislosti se 17. listopadem. Ti, kdo tehdejší dění už nepamatují, což je dnes v podstatě polovina společnosti (obrazně řečeno: všichni mladší 45 let), musí mít dojem, že 17. listopadu se muselo stát něco dějinného. Jak tedy vypadal pátek 17. listopadu v Kolíně?
Jako kterýkoli jiný pátek v Kolíně za předchozích 40 let, kdy v téhle zemi vládli komunisti (smích). Lidi si ve dvě hodiny odpíchli v práci, většinou pěšky se vydali domů, cestou všichni kašlali, protože už tak otrávený kolínský vzduch z exhalací, chemiček a uhelnejch kotlů v elektrárně byl v sychravým podzimu ještě dráždivější než obvykle, nakoupili si v samoobsluze rohlíky a večer buď koukali doma na televizi nebo šli do hospody nebo za sportem nebo z jednoho sídliště v Kolíně odjeli do jiného chatového někde u řeky... Nic moc jiného se tehdy dělat nedalo. Ale určitě to poslední, co by je napadlo, bylo to, že začala nějaká "revoluce".
Já si skoro troufnu říct, že to předem nenapadlo nikoho. Dnes se sice mluví o "studentské demonstraci 17. listopadu", ale to je termín dosazený až ex post. Ve skutečnosti původně nešlo o demonstraci, ale o studentské shromáždění k výročí 17. listopadu, které nejen že bylo povolené, ale spolupořádali ho dokonce svazáci. Akorát že se pak trochu zvrtlo...
To, že v Praze se ten rok několikrát demonstrovalo proti režimu, věděl samozřejmě každý. V lednu proběhl takzvaný Palachův týden, kdy se na Václaváku sešlo několik tisíc protestujících dokonce několik dní po sobě, a to už nešlo úplně ututlat. Ale pořád to byly jen ojedinělé akce, odehrávající se jednou za pár měsíců a v podstatě jen v Praze. A i početně byly zanedbatelné - pár tisíc lidí v miliónové Praze, to byla kapka v moři zkrápěná vodními děly... A ve městech typu Kolína samozřejmě žádné demonstrace nebyly. Ale jinak je to přesně tak, jak říkáš - že pád režimu spustí povolená studentská akce, to určitě nenapadlo nikoho.
Z povolené akce v Praze na Albertově se stala nepovolená, když se část účastníků v průvodu vydala dolů do města a po různých peripetiích se dostali na Národní třídu, kde je rozehnaly policejní jednotky, a přitom leckteré účastníky ošklivě ztloukly. Hned druhý den, v sobotu 18. listopadu, začali vyhlašovat jednotlivé pražské vysoké školy týdenní protestní stávky, s požadavkem na vyšetření brutálního zákroku na Národní třídě a okamžitě se k nim přidala i divadla. Studenti současně vyzvali i k protestní generální stávce 27. listopadu. Vraťme se ale do Kolína. Co se o víkendu dělo tady?
Zase nic (smích). Ale na vysvětlenou, ono se ani nic dít nemohlo, protože téměř nikdo o dění v Praze nic nevěděl. V dnešní době mobilů, internetu a všudypřítomných médií je to pro ty mladší nepochopitelné, ale v roce 1989 neexistovaly žádné "rychlé kanály", kterými by se informace mohly šířit. Jediná televize, která vysílala, byla státní a cenzurovaná. To samé s rádiem. Internet neexistoval, maily a mobily taky ne. A telefon, myslím pevnou linku, neměl zdaleka každý, odhadem tak jeden člověk z deseti. Třeba na vesnicích o tom, že v Praze stávkují studenti, někteří lidé nevěděli ještě týden po masakru na Národní třídě. Navíc si vezmi, že byl víkend, takže nefungoval ten tehdy nejobvyklejší informační kanál, tedy to, že si informace mezi sebou řekli lidi v práci (smích).
Já jsem se o masakru na Národní třídě dozvěděl v pátek v noci, z vysílání Hlasu Ameriky a protože jsem v sobotu jel do Prahy na koncert, kde už na pódiu četli výzvu ke stávkám, byl jsem "v obraze" od počátku. Odkud ses o dění v Praze dozvěděl ty?
V neděli přijela domů dcera Klára, která v Praze studovala. Byla v pátek přímo na Národní třídě, ale stačila odejít ještě předtím, než došlo k těm nejbrutálnějším zákrokům. Ale někteří její spolužáci tam zůstali, takže znala podrobnosti od nich. A v sobotu už na fakultě byla u zahájení stávky a přivezla sebou na stroji napsané studentské prohlášení, vyzývající k vyšetření zásahu, k odstoupení prezidenta Husáka a generálního tajemníka KSČ Jakeše, ke zrušení článku o vedoucí úloze KSČ v ústavě a k propuštění politických vězňů. Takže jsme strávili velkou část noci tím, že jsme nacpali do psacího stroje co nejvíc papírů a kopíráků a opisovali ho. A brzy ráno v pondělí, kdy se Klára vracela vlakem do Prahy, jsem šel na nádraží s ní a různě jsme to prohlášení vylepovali po výlohách.
To pondělí, tedy 20. listopadu, vyšly poprvé noviny, kde byly krátké zmínky o zákroku pořádkových sil na Národní třídě. Co se dělo v práci?
Z té ranní "vylepovací" obchůzky mi ještě pár kopií zbylo, takže jsem v Isolu, kde jsem tehdy pracoval, jedno studentské prohlášení vylepil na vrátnici a druhé na chodbě uvnitř budovy. Kolegové mi pak ukázali noviny, kde byly ty páteční události na Národní popsány jako zákrok policejních sil proti nepřátelům socialistického zřízení a zaprodancům kapitalistických mocností a pracující byli vyzváni, aby podpořili KSČ. Na desátou hodinu pak bylo do jídelny svoláno shromáždění všech zaměstnanců Isolu, kteří na něm měli odhlasovat, že podporují postoj KSČ vůči studentům i stávce. Byl jsem tak naštvanej, že jsem se zvednul a řekl, že prohlášení studentů jsem na vrátnici vylepil já a protože ho někdo strhnul, tak že jim ho nahlas přečtu. A všechny ty body o stávce i zrušení článku o vedoucí úloze KSČ jsem přečetl. A dodal jsem, že jestli tu komunistickou deklaraci proti studentům někdo podepíše, tak se bude muset celý život před svými dětmi stydět. A šel jsem pryč.
Předpokládám, že následně tu deklaraci na podporu KSČ jednomyslně odhlasovali?
Samozřejmě (smích). A nejen odhlasovali, ale dokonce ji většina stvrdila vlastnoručním podpisem. Ale rozumím tomu, že se většina lidí bála. Tehdy nikdo nemohl tušit, že se komunistický režim zhroutí, pro většinu lidí bylo něco takového nepředstavitelné. Žili v tom marastu dlouhý roky, někteří celý svůj život a věděli, co to znamená, když se komunistům postavíš. Že to odneseš nejen ty sám, ale i tvoje děti či příbuzní... Hned ten den pak za mnou spousta lidí chodila a říkali mi, že tu prokomunistickou deklaraci odhlasovali právě ze strachu o svoje děti. Já to chápu, že měli strach, nebyl jsem výjimka, měl jsem ho taky. Ale pro mě to byla poslední kapka a už jsem se na to prostě nemohl mlčky dívat... On dneska si člověk tu dobu představuje podle "Pelíšků" nebo "Černých baronů", že to byla velká sranda a švejkovina, ale ta doba byla příšerná. Příšerná a hnusná, až do poslední chvíle.
To samé pondělí odpoledne už byla v Praze na Václavském náměstí demonstrace, kam přišlo několik desítek tisíc lidí. Demonstrace pak pokračovaly každý den, na tu poslední, v sobotu 25. listopadu, už na Letnou přišlo málem milión lidí. Vraťme se ale na začátek týdne do Kolína, co se dělo tady?
 04.jpg)
Vím, že to bude znít legračně, ale na první pohled zase nic (smích). Zafungovala myslím blízkost Prahy, takže mnozí Kolíňáci začali jezdit na demonstrace do Prahy, kde se v tom davu "ztratili". Do Kolína naopak začali přijíždět herci a studenti, které sem vysílaly stávkové výbory z pražských fakult a divadel, a snažili se dostat do fabrik a škol a seznamovat lidi se svými požadavky a přemlouvali je, aby se zúčastnili generální stávky 27. listopadu. Každý den navečer si pár lidí už trouflo sejít se na náměstí a zapalovat svíčky, další jednotlivci pak doma opisovali letáky a vylepovali je po výlohách. A policajti a tajní to všechno sledovali a fotili a plakáty z těch výloh strhávali... Ale pořád platilo to, co jsem říkal o tom shromáždění v Isolu - že se většina lidí bála. Mezi lidmi běhaly fámy (a jak se později ukázalo, tak oprávněné), že se k zásahu proti demonstrujícím chystá armáda, že už jsou připravené tanky a milicionáři, kteří obsadí Prahu... Prostě lidem přišlo neuvěřitelný, že by se komunisti vzdali bez boje, takže vlastně každý v duchu čekal, že to skončí masakrem a perzekucemi, které byly v té době normální.
Předehrou ke generální stávce bylo improvizované shromáždění lidí v divadle. Co si z něj pamatuješ?
Nemalá část tehdejšího hereckého souboru kolínského divadla byla z Prahy, a tak sem začerstva přivážela informace. Improvizované mítinky byly nejdřív venku na ulici, na schodech divadla. Pamatuju si absurdní scénu, jak na schodišti do Kutnohorské ulice stojí herci s trikolórami, Radek Brzobohatý čte prohlášení, na protilehlé straně ulice je pár posluchačů, opodál to všechno fotí tajní a kolem procházejí lidé, kteří až na poslední chvíli zjistili, do čeho se přimotali, takže se různě hrbí, choulí obličeje do dlaní, aby je nikdo nepoznal, otáčejí se a mažou co nejrychleji pryč (smích).
Jestli se nepletu, tak první z těch takzvaných veřejných diskuzí v divadle byla v pátek 24. listopadu odpoledne a druhá v neděli 26. listopadu. Divadlo bylo plné a když to skončilo, úplně poprvé se v kuřáckém salónku sešli ti, kdo už jsou pod hlavičkou kolínského koordinačního centra Občanského fóra spjatí s děním dalších týdnů a měsíců. Budoucí poslanec Josef Veselý, Petr Jungr, Zdeněk Svěrák, Jirka Buřič, Vojta Klouček, Zdeněk Müller, Standa Čežík a několik dalších... Ať mi prominou ti, na které jsem v tom výčtu zapomněl.
Z pohledu zpátky to celé ale bylo trochu surreálné, jak už to ve městech, kde se všichni znají, bývá. Myslím, že třeba ta scéna, jak předsedkyně stranické organizace v divadle paní Fuchsová na pódiu vykřikuje, že je komunistka, už doslova zlidověla (smích).
Dokonce je to zvěčněné i na vzácné krátké videonahrávce z divadla. Ale vážněji. V divadle se domlouvala i podoba generální stávky?
Jak nás dějiny učí, často s nejlepšími nápady přicházejí bezejmenní "pěšáci". Pro mě je po letech skutečným hrdinou kolínských listopadových událostí Miroslav Petružálek, pozdější vynálezce EKO-vody. To byl nesmírně poctivej a statečnej chlap, kterej se nikdy komunistů nebál a oni mu to dávali patřičně "sežrat", vyhazovali ho z práce a různě mu znepříjemňovali život... Já ho dobře znal, protože jsme byli sousedi, a on se v zákulisí divadla před začátkem přimotal k naší skupince a vehementně nás začal přesvědčovat, že stávka ve fabrikách sama o sobě bude na nic, protože ji nikdo neuvidí a že důležitý je, aby se šlo na náměstí, že tam ji nikdo nepřehlídne. Načež o pár minut později vběhl na pódium Jirka Buřič a ten nápad zopakoval, a tak díky Petružálkově "ideji" si dneska můžeme prohlížet ty černobílý fotky plného Karlova náměstí (smích).
A když už mluvíme o Mirkovi Petružálkovi, tak v pondělí 27. listopadu, v den generální stávky, jsem si šel cestou do práce na nádraží koupit noviny. A vidím, jak proti davu lidí, kteří vycházeli od vlaku z nádraží, stojí Mirek Petružálek a špagátem kolem krku má na břiše přivázanej velkej kus lepenky a na něm nápis "Podpořte generální stávku!" A ten dav ho mlčky a vystrašeně obloukem obcházel, jako kdyby měl mor. Být to na mně, postavím mu v Kolíně sochu.
Byla dvouhodinová generální stávka momentem, kdy se strach lidí zlomil?
Definitivně ještě ne, ale už to bylo na dobré cestě. Lidem ve fabrikách vyhrožovali, že když se stávky zúčastní, vyhodí je z práce, a tak si přímo na náměstí troufla jen menší část stávkujících, od nás z Isolu sotva čtvrtina. Ale když jednou lidé zažijí ten pocit plného náměstí, tak už na to nezapomenou... A samozřejmě k tomu přispělo i extempore okresního šéfa komunistů soudruha Říhy, který se chystal na náměstí vystoupit. Jenže před ním na pódium vylezl zástupce svazáků a když začal povýšeně vykládat, že si nějakými stávkami "mládež kazit nedáme", dav ho brutálně vypískal a to ještě mohl být rád, že mu někdo nedal pár facek (smích). A když to Říha uslyšel, tak se složil a nechal se z placu odvézt sanitkou, což se samozřejmě okamžitě po Kolíně rozkřiklo. A pro reputaci není nic horšího, než když se tomu nejmocnějšímu z mocných všichni smějou...
Další týdny po generální stávce, to už jsme v prosinci 1989, byly celostátně ve znamení jednání u "kulatých stolů" opozice s komunisty a vše vyvrcholilo na konci roku volbou Václava Havla prezidentem. A v Kolíně bylo ustanoveno koordinační centrum Občanského fóra...
Po té miliónové demonstraci v Praze na Letné, kterou už odvysílala televize a po generální stávce, začala vznikat v jednotlivých fabrikách i institucích místní Občanská fóra a z jejich zástupců vzniklo zpočátku improvizované "vedení", tedy koordinační centrum, které dostalo od tehdejšího ředitele Mirka Matyáše nabídku usídlit se v salónku kulturního domu. Vládl tam samozřejmě strašný chaos, pořád tam někdo chodil a něco chtěl a nikdo z nás pořádně nevěděl, co máme dělat dřív, protože na radnici, okresním národním výboru i ve fabrikách dál vládli komunisti. Ale pak se věci pomalu daly do pohybu, bylo zvoleno několik mluvčích Občanského fóra, proběhl první "kulatý stůl" s komunisty, po němž OF dostalo možnost zveřejňovat své texty v okresním rozhlase po drátě a okresním týdeníku. Ale hlavně jsme všichni vylepovali letáky a plakáty Václava Havla, a to nejen v Kolíně, ale především na spoustě výjezdů na venkově. Což nebyla žádná selanka, protože tady stále ještě vládla komunistická vláda a ten režim setrvačností fungoval dál. Třeba v Horních Krutech po nás někdo střílel z malorážky.
Po Havlově zvolení už ale bylo jasné, že postupná změna režimu je nevratná.
Občanské fórum začalo systematicky fungovat. Scházely se městské a okresní sněmy, o všem se hlasovalo, pořizovaly se zápisy... Z Prahy dorazila kopírovací technika, peníze na provoz. Podařilo se domluvit první větší věci, třeba předání budovy sekretariátu komunistické strany městu s tím, že z něj vznikne nová poliklinika. A dalších několik měsíců zabrala příprava prvních svobodných voleb po čtyřiceti letech, takže zase rozvoz plakátů, agitace, besedy... Ty volby v červnu 1990 vyhrálo Občanské fórum, mělo přes padesát procent, a tím pro mě "revoluce" skončila.
Jak to?
Po volbách jsem odjel za ségrou na tři týdny do Kanady, emigrovala tam v sedmdesátých letech. A když jsem se vrátil, tak jsem to v salónku kulturáku nemohl poznat. Všichni se hádali, většina těch nejschopnějších byla pryč a kdybych chtěl být jedovatý, tak řeknu, že část z těch, kteří zůstali, to udělali jen proto, že se třásli na budoucí kariéru v komunální politice (smích). Je to samozřejmě velké zjednodušení, a nechci tím urazit některé nadšence, kteří pak udělali spoustu práce v prvním porevolučním městském zastupitelstvu, ale prostě těmi volbami jakoby byl hlavní úkol splněn a lidi, kteří půl roku věnovali Občanskému fóru všechen čas, se konečně mohli začít věnovat sobě. A protože nemálo z nich bylo schopných a odvážných, tak si začali zakládat živnosti a uplatňovat své schopnosti jinde, než v politice a tím v ní uvolnili místo těm, s nimiž já už v ní být nechtěl. Ať si to v souvislosti s dalším děním v Kolíně každý přebere jak chce (smích).
Tomu říkám "umění odejít v nejlepším".
Využiju teď toho, že ses na nic nezeptal a řeknu něco, co pro mě bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsem na tenhle rozhovor kývnul, protože jsem chtěl, aby právě to, co teď řeknu, po těch třiceti letech zaznělo. A protože tě moc dobře znám a vím, že bych to nakonec ve vytištěné verzi rozhovoru nenašel, tak tě rovnou upozorňuju, že na zveřejnění toho, co teď řeknu, trvám, a pokud bys to "vyhodil", tak odmítnu rozhovor autorizovat.
Během "listopadové revoluce" a v prvních týdnech a měsících po ní ještě zdaleka nebylo jasné, jak to dopadne a byla úplně reálná i varianta, že kdyby to "nedopadlo", tak hlavní protagonisté "revoluce" skončí v kriminále. Proto si ze všech těch, s nimiž jsem se v počátcích kolínského Občanského fóra potkával, dodnes vážím těch pár "petružálků" mezi nimi, kteří do toho šli od samého začátku naplno, hlava nehlava, bez ohledu na riziko, ne proto, že od toho čekali nějaké funkce, ale jen kvůli (byť to dneska zní asi zprofanovaně) ideálům. A za jednu z nejdůležitějších změn, která po listopadu ´89 potkala Kolín, považuju moment, kdy tě Občanské fórum "vyslalo" do tehdejších jediných novin ve městě, v nichž se do té doby psalo jen o tom, že socialismus je ta nejlepší věc na světě. Víc k tomu říkat nebudu, protože ti, kdo ty časy zažili, si to, cos v těch novinách "prováděl", určitě pamatují (smích).
"Prováděl", to je výstižný slovo. Když to řekneš takhle, tak vlastně ani nemám důvod protestovat (smích). Ale vraťme se zase k tobě. Necelý rok poté ses objevil na radnici, na místě vedoucího odboru výstavby. Jak k tomu došlo?
Půl roku po parlamentních volbách proběhly i volby komunální, a ty drtivě vyhrála kandidátka Občanského fóra, tehdy pod názvem Demokratický blok města Kolína. Starostou se stal Jirka Buřič a v zastupitelstvu byla spousta zapálených lidí, které jsem znal z "revolučních" dob. A protože jsem se s nimi často vídal, říkal jsem jim, co z mého pohledu dělají špatně, načež mi jednou Josef Veselý řekl, že když jsem tak chytrej, tak ať si to zkusím sám. Takže jsem si to zkusil (smích).
Po pravdě, vůbec si neumím představit, co se na každého, kdo na radnici tehdy přišel, muselo "ze šuplíků" valit. On už to skoro každý zapomněl, ale po čtyřicetileté "péči" komunistů bylo město před rozpadem...
Čtyřicet let se neinvestovalo do ničeho. Ve městě snad nebyl jediný dům, který by neměl opadanou fasádu. Spousta domů byla pod lešením, které ty domy vlastně drželo, aby nespadly. Židovské ghetto, dnešní chlouba historického jádra Kolína, bylo obsazeno "napřizpůsobivými" a určené k vybydlení a k demolici. Silnice a chodníky ve městě byly jedna velká díra. V šíleným stavu bylo všechno, co bylo "pod zemí", tedy infrastruktura. Vzduch byl doslova otrávenej, totéž řeka. Všechen odpad se sypal na hromadu na Vinici. Město nemělo čističku odpadních vod, takže se nesměly stavět byty. Bylo to jako v Drážďanech po bombardování (smích).
Kolín prý měl v té době platný územní plán, který počítal s nárůstem obyvatel na 50 tisíc?
Ano, plány komunistů byly megalomanské. V územním plánu byla likvidace většiny Zálabí - v podstatě od mostu až ke hřbitovu se mělo všechno zbourat a byly tam "namalovány" bloky osmipatrových paneláků a mezi nimi, asi pro zpestření, další dvanáctipatrové. Jako taková předzvěst toho, co se mělo dít, tu navěky zůstane barbarské zničení panoramatu zálabské skály stavbou tří paneláků, víc naštěstí "soudruzi" nestihli. Stejné vyhlídky mělo mít i Husovo náměstí, kde se též plánovala demolice a následná panelová výstavba. Podobně to bylo i se sídlištěm U Jána, které tenkrát vznikalo, to mělo být mnohem větší a domy o dvě patra vyšší, což jsem ještě stihl zarazit. Za Týncem nad Labem měla stát jaderná elektrárna, ve Třech Dvorech panelové sídliště pro její zaměstnance. O těch šílenostech by se dalo mluvit hodiny.
Na radnici jsi vydržel rok a půl, tvoje "stopa" je ale nepřehlédnutelná. Vznik městské památkové rezervace, první bezbariérové přechody ve městě, první pokus o pěší zónu v centru města, kruhový objezd u Jednoty, rekonstrukce Komenského parku, první cyklistické stezky, pod tím vším jsi "podepsán". Zapomněl jsem na něco?
Tak především, není to "moje" stopa. Je to práce celého tehdejšího odboru výstavby. Znal jsem ty lidi už z dřívějška, protože jsem jako projektant s nimi jednal. Oni ty šílenosti o panelácích na zálabské skále či bourání ghetta nevymýšleli - prostě jen pracovali pro ty, kteří město "socialisticky" vedli a vymýšleli takové věci, jako byl třeba nesmyslný nápad na silniční průtah městem. Kdyby se proti tomu ozvali, vyhodili by je. A za komunistů to všude fungovalo tak, že nerozhodovala odbornost a platilo málem jako univerzální pravidlo, že odborníkům "velí" troubové neznalí věci (smích). Takže když jsem na odbor nastoupil, stačilo říct, že si to představuju jinak a většina z mých nových podřízených to přivítala a poctivě pracovala.
A samozřejmě, ze všech těch věcí, které jsi v otázce vyjmenoval, mám dodnes radost. Jediné, co mě mrzí, je to, že se mi už tehdy nepodařilo založit odbor rozvoje města. Bylo mi ale vedením radnice řečeno, že je to zbytečné, a protože to pro mě bylo zásadní, z radnice jsem odešel.
Teď mi došlo, že jsem v tom výčtu zapomněl na synagogu. Vzpomínám si, jak si mi kdysi líčil, že s její rekonstrukcí téměř zázračně pomohl předseda vlády?
Ony paradoxně některé věci tenkrát byly až legračně jednoduché. Do města měl na oficiální návštěvu přijet premiér české vlády Petr Pithart a vedení radnice to naplánovalo tak, že se svojí suitou zaparkuje v areálu dnešního zámku, tehdy totálně zdevastovaného pivovaru, a chtěli jsme mu později ukázat i zpustlé ghetto. Takže když na radnici přišlo avízo, že už kolona jede, vyrazil jsem napřed do ulice Na Hradbách, že tam na všechny počkám a k mému údivu jsem tam potkal Pitharta, jak se tam sám prochází - do dneška nevím, kde se tam vzal (smích). Takže jsem se představil a dovedl ho k synagoze, která byla v tom šíleném zdevastovaném stavu a vyprávěl jsem mu, že se ji pokoušíme zrekonstruovat a že na další pokračování oprav už nemáme peníze. Než dorazili ostatní, provedl jsem ho tím magickým, staletí starým zaprášeným interiérem a on byl tak nadšený, že nám slíbil milión na rekonstrukci, což zní dneska směšně, ale uvědom si, že v dnešních stavebních cenách to znamenalo nejméně desetinásobek. A s rekonstrukcí synagogy se mohlo pokračovat (smích).
A logická poslední otázka. Co říkáš, jako "bývalý revolucionář", na dění v Česku dnes, tedy třicet let po listopadu?
Tak především, jako "revolucionář" se fakt necítím, a to ani v uvozovkách. Jen jsem prostě tehdy už nechtěl dál být součástí takzvaného lidu, mlčícího davu a cítil jsem, že chci sám něco konkrétního udělat. A taky si myslím, že v Kolíně je spousta lidí, kteří toho tehdy udělali stejně a někteří i víc než já...
A teď budu chvíli vážnější, protože i když si o tom dneska tak vesele povídáme, k smíchu to opravdu nebylo a vlastně ani dnes není. Protože to, že se jednou zase vrátí časy, kdy budeme mít premiéra ze Slovenska se "zvláštní" minulostí i současností, k němu prezidenta z Kolína takového, jaký je a jejich "společnou" vládu budou u moci držet komunisti, to si před třiceti lety určitě většina lidí nedovedla představit ani ve zlém snu. Trochu se obávám, aby budoucnost nebyla podobná té minulosti, jakou jsem už jednu bohužel zažil. Na zlo se totiž rádo zapomíná, ale nemělo by.
A pak že nejsi revolucionář...
Opravdu nejsem. Ale když ono je to pořád dokola. Na začátku jsem citoval z toho třicet let starého prohlášení, které tehdy komunisti nutili lidi ve fabrikách podepisovat a v němž se psalo, že na Národní třídě policie zasahovala ne proti studentům, ale proti nepřátelům socialistického zřízení a zaprodancům kapitalistických mocností. Opravdovou ironií osudu je, že podobný "výklad" se objevil letos v létě po protibabišovské demonstraci na Letné, kdy čtvrt miliónu lidí bylo současným vedením státu označeno podobně, jen bez toho "socialismu". No není to na facku?
CURRICULUM VITAE
Bohuslav Neumann od konce šedesátých let až do listopadových událostí pracoval v Kolíně jako stavbyvedoucí či v úsecích výstavby, mj. v Koramu, OSP, nemocnici a Isolu. V roce 1990 si založil vlastní projekční kancelář, v níž pracuje dodnes. V letech 1991 a 1992 byl vedoucím odboru výstavby kolínské radnice. Jako projektant je podepsán mj. pod objektem loděnice na Sandberku, finančního úřadu, přístavbou okresního archivu, rekonstrukcemi téměř deseti domů v historickém centru (např. Garancia na Karlově náměstí) a bezpočtem rodinných domů i dalších staveb. Je spoluzakladatelem kolínského Občanského fóra, v němž se výrazně angažoval až do prvních svobodných voleb na jaře roku 1990. Od nepaměti mu nikdo neřekne jinak než Bob.