V Kolíně žije muž, který se na společné fotografii zvěčnil s více slavnými lidmi než legendární Forrest Gump

KOMENTÁŘE (0)

Publikováno: 26.1.2021 Autor článku: Petr Soukup Foto: Archiv Zdeňka Hejduka

Právě vyšlé číslo ´Zpravodaje města Kolína´ nabízí rozhovor s ředitelem Městského společenského domu Zdeňkem Hejdukem. Okrajově je v něm zmíněn i jeho letitý koníček, totiž společné fotografie s celebritami. Při této příležitosti poprvé na webu zveřejňujeme obsáhlý článek a rozhovor, který na téma "selfie s celebritami" vyšel v tištěném PRESu před rokem.

V 33. čísle čtvrtého ročníku týdeníku ´Kolínské noviny´, vyšlém před čtvrtstoletím, v půli září roku 1994, byl publikován článek redaktora Jiřího Karbana nazvaný ´Zdeněk mezi hvězdami´. Popsal v něm zajímavý koníček nenápadného muže, jehož jméno tehdy v Kolíně ještě nikomu nic neříkalo. Pětatřicátník Zdeněk Hejduk pracoval v zálabské slévárně SLEKO a od mnoha jiných návštěvníků kulturních akcí v Kolíně i okolí se lišil jen fotoaparátem, který měl vždy sebou.

"Zdeněk Hejduk je milovník rockové hudby, filmu a divadla. Spořádaný manžel a otec dvou dětí. Člověk, z jehož vizáží byste se nemuseli stydět hrát ve velkofilmu ze středověku nebo nastoupit do zemité hardrockové kapely sjíždějící styl, jaký letěl v první polovině sedmdesátých let. Prostě - poctivá ´mánička´," představil ho čtenářům Jiří Karban a poté se dostal k tomu, co Hejduka katapultovalo na titulní stranu Kolínských novin.

Popsal totiž tři roky starý příběh, kdy v roce 1991 v narvaném kolínském divadle besedoval tehdejší začínající politik, ministr financí Václav Klaus a kdy Zdeněk Hejduk novináře Karbana požádal, zda by ho po skončení mítinku s jeho hlavním aktérem nevyfotil. Jiří Karban odmítl, Hejdukovi ale vyhověl někdo jiný a Václav Klaus se s ním ochotně na pódiu divadla nechal zvěčnit. "Ministr financí mu nejdříve daroval autogram a pak šel ochotně zapózovat. Předtím se zeptal, zda u toho budou sedět či stát, postavili se vedle sebe a odvážný lovec pozoruhodností v onom zlomečku vteřiny kupodivu dokázal nasadit profesionálnější úsměv než politik. Nutno napsat, že v té době nikdo ještě nemohl tušit, jak ta fotka necelý rok poté, po parlamentních volbách, stoupne na ceně. Mít doma v albu společnou fotku s premiérem, to je skutečně pořádný úlovek," napsal v Kolínských novinách Jiří Karban.

Začalo to Drobným a Černochem

Právě společná "selfie" s Václavem Klausem (pořízena o mnoho let dříve, než samotný termín "selfie" vznikl) byla prvním iniciačním momentem, od kterého se datuje intenzivnější "práce" na Hejdukově sbírce společných fotografií se známými lidmi. "Když se podíváme do jeho sbírky ´obrázků s hvězdami´, kterou neshromažďuje programově, tak napočítáme dobrých padesát kousků. Ta úplně nejstarší pochází z dávných dětských let. Jde o záběr z autogramiády se zapomenutými pěvci populární hudby Drobným a Černochem. Nitka pak navazuje v roce 1982, kdy se Zdeněk nechal vyfotografovat se zpěvačkou Petrou Janů na jednom setkání jejího fanklubu," napsal Jiří Karban a přidal Hejdukovo osobní vysvětlení jeho počínání: "Vždycky jsem se snažil dostat do blízkosti kumštýřů a po jejich vystoupeních si s nimi alespoň krátce popovídat. No a jako záminka mi posloužila žádost o autogram a později o společný snímek."

V době publikace článku v Kolínských novinách již Zdeněk Hejduk externě spolupracoval s tehdejší kolínskou kabelovou televizí ATS 1, pro níž točil kratičké reportáže a díky nim se snáz dostával do blízkosti lidí, s nimiž se pak mohl společně vyfotit. Ve "škatuli" s fotografiemi, v nichž měl svou tehdejší mini-sbírku uloženou, byly jeho "selfie" s muzikanty Palo Haberou, Lucií Bílou, Vladimírem Mišíkem, Petrem Jandou, Marií Rottrovou, s herci Miroslavem Horníčkem, Lukášem Vaculíkem, Oldřichem Kaiserem, režiséry Janem Svěrákem a Dušanem Kleinem či spisovateli Vladimírem Páralem a Miroslavem Švandrlíkem. Nejcennější fotografií pak byla ta, o níž po koncertě v kolínském divadle požádal Karla Kryla a také ta s první dámou českého šansonu Hanou Hegerovou, kterou musel dlouho přemlouvat, protože se fotila nerada. Za hledáčkem Hejdukova klasického fotoaparátu (digitály ještě neexistovaly a baerevný film byl drahý, takže většina fotek byla černobílá) tehdy obvykle stála Hejdukova manželka.

Čtvrtstoletí starý článek Jiřího Karbana v Kolínských novinách, v němž Hejduk též prozradil, že jeho velkým snem je vyfotit se s prezidentem Václavem Havlem, jednak z Hejduka krátkodobě učinil jednu z nejznámějších osob ve městě (internet ještě neexistoval a Kolínské noviny, jako jediné místní periodikum, četl téměř každý Kolíňák) a současně logicky akceleroval jeho sběratelský koníček. Jeho "selfie" se známými osobnostmi začaly přibývat po desítkách a přispěly k tomu samozřejmě i změny v Hejdukově pracovním životě. Jiří Karban totiž ve svém článku jasnozřivě předpověděl, že v Hejdukově "těle obíhá nefalšovaná novinářská krev", což Zdeněk dosvědčil svým následným letitým focením i psaním pro Kolínský deník i několik celostátních hudebních periodik a později i svým přímým podílem na kolínském kulturním dění z pozice ředitele Městského společenského domu.

Všechno zničila móda "selfie"

Sbírka Zdeňkových "selfie se slavnými" se za 25 let od publikace Karbanova článku rozrostla snad padesátinásobně a zcela jistě je dnes největší v celé republice. Čtvrstoleté výročí bylo vhodným momentem i k jejímu prvnímu velkému veřejnému představení, k čemuž došlo na výstavě v Městském společenském domě na podzim roku 2019. Výstava nazvaná ´Zdeněk mezi hvězdami, aneb když selfie bylo ještě neznámým slovem´ představila několik stovek Hejdukových "dvojportrétů" včetně těch nejvzácnějších. PRES tehdy Zdeňka Hejduka důkladně vyzpovídal.

V citovaném čtvrtstoletí starém článku se píše, že vaše tehdejší sbírka čítala kolem padesáti "dvojportrétů". Kolik jich je dnes?

Přesně to spočítané nemám, ale v současnosti ukládám fotky do třiadvacátého alba. Kromě prvního, které je netradiční a nevelké, se do každého vejde sto fotek. Ale někdy si tam uložím více záběrů, s některými osobnostmi jsem se potkal vícekrát... Ta opakovaná focení na výstavě ukáže panel nazvaný ´Jak šel čas´.

Takže evidence pořízených fotografií existuje jen ve vaší paměti? Mimochodem, kolik ze sbírky je ještě černobílých snímků a kolik barevných a v kterém roce jste na barvu definitivně přešel?

Přesnou evidenci opravdu nemám. Kdysi mi slíbil zeť – ajťák na ni vytvořit program, ale zatím k tomu nedošlo. Mám snímky uložené v albech, chronologicky, za sebou, tak jak je přináší čas a doba. Černobílých jich je opravdu minimum, na barvu došlo přirozeně, tak jak šla dopředu technika. Stejně je to i s digitální fotografií. Ono málokdy jde jen o tu společnou fotku, většinou tomu předchází focení akce, na které se ona celebrita nacházela.

Kdy se vlastně z vtipného nápadu stal regulérní sběratelský "koníček" a sbírka tím pádem začala nabývat na objemu?

Tak ono to asi nikdy nebylo prvořadé, že bych šel třeba do divadla jen proto, že se tam s někým vyfotím, i když za některými zahraničními hvězdami jsem někdy cestoval cíleně. Ale třeba druhé (a co do rozsahu první stostránkové) album obsahuje roky 1993 až 1996 a na výstavě z něj byla k vidění většina fotek, zatímco do dalších alb už se vešlo vždy jen něco okolo jednoho roku. Takže snímky začaly rychleji přibývat od druhé poloviny devadesátých let.

Která "kategorie slavných" je nejpočetnější? Muzikanti? A jak jste snímky na výstavu vybíral?

To jsem vlastně zjistil až při chystání výstavy. Prvním krokem bylo to, že jsem si doma na obálky napsal kategorie a do nich strkal fotky vyndávané z alb. Samozřejmě, ty z posledních let jsem už moc nevybíral, pokud nebyly něčím zajímavé. Zatím to vypadá, že největší přetlak byl u režisérů, přeci jenom besedy v místním kině mají dlouhou tradici, tam mi bylo dokonce líto, že jsem jich na výstavu nemohl umístit víc. Ale jsem limitovaný počtem rámů a také zeď výstavního prostoru není nekonečná. Muzikantů je pochopitelně také dost.

Jsou obecně protagonisté vašich dvojportrétů vstřícní? A když nejsou, pomůže někdy vysvětlení či názorná ukázka, do jaké sbírky osobností budou "zařazeni"? Pamatujete si na nějaká konkrétní odmítnutí?

Všechno zničila móda "selfie", dřív jsem totiž chtěl fotku jen já, možná ještě někdo, zatímco dnes se z toho stala téměř nutnost a lidi společné fotky umisťují na sociální sítě, což ne každý z focených chce. Takže v současné době už odmítají třeba herečky Zlata Adamovská nebo Daniela Kolářová, které se před lety fotily ochotně. A například písničkářka Radůza to odmítá zásadně, před koncertem v kulturáku odmítla i kluka, který ji tam tahal její aparát. Já fotku měl ještě ze štítarské hospody La France, tu mi podepsala, ale fotit se nesmělo ani při představení, i mně povolila fotit jen zvukovou zkoušku. Stejně to má Karel Plíhal, ten se se mnou ale vyfotil. Na druhou stranu kapely pro nejmladší publikum, jako třeba Slza, to mají vymakané – po koncertu je autogramiáda, před kluky stojí manažerka, která si od fanynky vezme její mobil, vyfotí, mobil vrátí a jede to jak po drátkách. I Kryštof s Richardem Krajčem se podepisují a fotí, dokud o to má zájem poslední fanoušek. Také zahraniční rockeři, pokud hrají v kulturáku, s tím nemají problém. Samozřejmě třeba s Rolling Stones by to asi bylo horší (smích).

Máte i "podkategorii" Kolíňáků, tedy lidí s městem spjatých?

Pár jich ve sbírce mám. Kdysi jsem jel na výstavu do Olomouce s výtvarnou dvojicí NOS – Jarda Skoupý, Jirka Novák s doprovodem Karla Ledviny a tam jsme se vyfotili, snímek mám s miss Janou Festovou, mezi sportovci na výstavě bude moje fotka s olympioničkou Katkou Šafránkovou. Jsme oblečeni jen v plavkách, byli jsme totiž tenkrát s manželkou na společné dovolené s atlety a já si Katku vylosoval do dvojice na volejbal. Nechybí Irena Fuchsová, ale ta je myslím s hercem Ondrou Vetchým nebo herečka Martina Longinová, starosta Jiří Buřič ve skupince s Mirkem Topolánkem a dalšími, s Vítem Rakušanem, kdy on má na sobě historický kostým a já kraťasy. Historickou příležitost, kdy donedávna starosta a dnes poslanec parlamentu byl oblečený v džínách a já naopak v obleku, protože on byl na akci "Se starostou na pivu" a já šel na ples, jsem bohužel prošvihl. Místní jsou ale často mí kamarádi a tam pak žádost o fotku vyznívá divně. Ale mám vlastní pořad na Rádiu Patriot, kam si zvu regionální kapely a muzikanty a vždy po vysílání se fotíme, což pak dávám jako odhlášku na stránky rádia, ale ne všechny si pak zvětšuji.

Které "dvojportréty" bylo nejsložitější získat, třeba vzhledem k ochrance a podobně?

Samozřejmě nejsložitější to bylo u většiny zahraničních hvězd, ochranky to pochopitelně nechápou (smích). Třeba když jsem byl na tiskové konferenci s herečkou Claudií Cardinalovou, byl tam šéf ochranky, kterého jsem znal z festivalu Rock for People. Domluvil jsem si s ním vyfocení ve chvíli, kdy bude hvězda opouštět sál. Jenže znáte to určitě z redakce – fotografové nikdy nemají dost fotek, pořád fotí. Takže ve finále jsem se zeptal Claudie, jestli se s ní můžu vyfotit, ona souhlasila, přede mnou bylo asi deset bulvárních fotografů, kteří měli na zápěstích omotané své aparáty a ten můj nebyl nikdo schopný vzít do ruky. Nakonec se toho ujal tuším fotograf z Blesku.

Delon, Muttiová i Forman

Kdybyste měl jmenovat pět nejvzácnějších snímků, které by to byly? A proč?

To je těžká otázka, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Asi ty, které na výstavě ukázal panel nazvaný ´Zahraniční hvězdy´. To víte, s Alainem Delonem, Kim Novakovou, se zmíněnou Claudií Cardinalovou, Ornellou Mutiovou nebo režiséry Polanským či Saurou se přece jenom nevyfotil každý. Spousta těch, které mám ve své sbírce, už není mezi živými, takže to už je také vzácnost. A nad všemi ční Miloš Forman, stejně jako já rodák z Čáslavi, mám od něj všechny filmy na DVD... Dělal jsem s ním při jeho kolínské návštěvě rozhovor poté, co si dal na Zálabí kachnu se zelím. Byl ochotný a vstřícný.

V tom starém rozhovoru mluvíte o "velkém snu" v podobě snímku s Václavem Havlem. Kdy a jak se nakonec povedl?

Povedl se na jedné tiskové konferenci moderované Bárou Hrzánovou, přesné datum bude na výstavě, já už tu fotku teď nemám u sebe, abych se podíval. I tam zaúřadovala ochranka – sekuriťák mi snímek dovolil s tím, že nesmím promluvit. Řekl jsem: “Pane prezidente, můžu společnou fotku“ a už u mě byl. Později, když v Paláci knih podepisovala knihy Madeleine Albrightová, vzal jsem si fotku s sebou a tušení mě nezklamalo. Byl tam, uváděl autogramiádu a pak byl trošku ve stínu hlavní protagonistky, tak jsem si dal fotku bez problémů podepsat.

Koho jste prošvihl, třeba tak, že jste od něj byl kousek, ale nedostal se k němu? Tedy pokud jsou takové případy...

Jeden se stal přesně tak, jak to popisujete – stál jsem vedle hokejisty Jardy Jágra, když se se spoluhráči vrátili z mistrovství světa, tuším, z Vídně, na Staroměstském náměstí. Jenže v tu chvíli neměl kdo zmáčknout spoušť, takže byl nenávratně pryč. To je mimochodem na tom to nejtěžší – sběratel autogramů podstrčí fotku nebo kartičku, ale já musím mít někoho, kdo zmáčkne spoušť a často učím lidi fotit se zrcadlovkou pár vteřin před focením. A taky často vinou toho je fotka špatná. Mobil, kterým bych dělal selfie, nemám, možná by pomohl jednoduchý kompakt. Ale funguje to takhle dost dlouho, tak to asi měnit nebudu. A druhý příklad je taky ze sportu – v Poděbradech hrála fotbalová reprezentace přátelák. Syn byl nadšený fotbalista, tak jsem s Nedvědem nebo Poborským fotil jeho. Sám jsem je pak už nepotkal...

Když je příležitost, fotíte se s někým i po letech podruhé? Vidím, že třeba Václava Klause máte dvakrát, "starého" černobílého a "novějšího" barevného. Vzpomněl si při barevném focení na to černobílé?

Jasně, pokud je příležitost fotím i vícekrát, ty fotky se na výstavě objevily na panelu „Jak šel čas,“ o němž jsme mluvili hned na začátku rozhovoru. Tam byly opravdu hezké letité kousky, hlavně s Petrou Janů nebo Lucií Bílou. Jestli si Václav Klaus vzpomněl si už nepamatuji, ale věnoval jsem mu tenkrát fotky, které jsem vyfotil ten den při jeho návštěvě kolínské průmyslovky. Ty se později objevily v jeho knize a v tiráži byla uvedena jména několika fotografů, mé ale ne. Což jsem spíše ze srandy při náhodném setkání reklamoval u Milana Cabrnocha, tehdejšího šéfa místní ODS. Za čas mě potkal a dával mi tu samou knihu s věnováním a "téměř" omluvou Václava Klause, s tím, že se měl autora předem zeptat.

Ve čtvrtstoletí starém rozhovoru pro Kolínské noviny jste říkal, že nechcete mít fotku s už tehdy nejznámějším politikem z Kolína Milošem Zemanem. Změnilo se na tom něco, když se z tehdejšího řadového poslance stal předseda parlamentu, pak vlády a nakonec prezident?

Nezměnilo. S politiky je to složitější. Pokud budeš mít autogram Hitlera, Gottwalda nebo Stalina, budeš mít cennou sbírku, když se ale s těmi lidmi vyfotíš, je to už víc kompromitující. V těch devadesátých letech jsme politikou žili, já byl vždycky příznivec Václava Klause a v ostrých debatách fandil jemu. Se Zemanem se hádali do krve, pak podepsali opoziční smlouvu a bylo to... ale to už je jiná kapitola (smích). No a teď, v jeho prezidentském působení, už po Zemanovi netoužím tuplem. Mám fotku s Tomiem Okamurou, ale to ještě nebyl v politice. Když byl v kulturáku ještě neznámý Andrej Babiš s hnutím, které se tenkrát jmenovalo ´Ano, bude líp´, někam jsem spěchal a nevyfotil se s ním, pak jsem to na jednom mítinku napravil, ale tu bych rozhodně nevystavil. Mám i momentku s Davidem Rathem, ještě před jeho kauzou s vínem. Ale mám i spousty fotek s politiky, jejichž jména lidi dodnes "vytáčejí", jako Langer, Macek, Pilip, Ruml, Kalousek, Rubáš, Topolánek... Ale tenkrát prostě vrcholní politici do Kolína jezdili, já s nimi dělal rozhovory, ať už do novin nebo naší tehdejší amatérské televize a při tom jsem se s nimi vyfotil.