Logo Kolínský PRES
 
Zavřít

V neděli 13. září zemřel Jiří Červín st., poslední žijící příslušník slavné generace kolínských literátů a výtvarníků

Zpravodajství
Kultura
Publikováno: 15.9.2020 Autor článku: Redakce KP Foto: Archiv KP

Legendární generace kolínských literátů a výtvarníků, která ovlivnila kulturní i společenské dění ve městě především v šedesátých letech minulého století, přišla o svého posledního žijícího příslušníka. V neděli 13. září zemřel ve věku 91 let Jiří Červín st.

Jiří Červín st. byl redaktorem, básníkem i autorem vědecko-fantastických povídek. Básně a povídky psal od mládí. Studoval historii na FF UK, ale školu nedokončil. V šedesátých letech pracoval v kolínském muzeu a poté jako redaktor časopisů Studentské listy a Ohníček. V období normalizace byl perzekvován a živil se manuální prací. Jeho dlouholetým přítelem byl kolínský výtvarník Jan Kubíček, který ilustroval jeho básnickou sbírku ´Dobrý den, noci´.

K literátovým devadesátinám publikoval před rokem tištěný PRES text, který napsala vydavatelka Marie Mlejnková a jeho syn Jiří. Přetiskujeme ho v plném znění.


Padesátka ztracených básní

Jiří Červín měl k psanému slovu blízko opravdu od školních let. Jako školák už vydával třídní časopis. Jak jinak, než rukou psaný, ale potřeba psát už měla svůj výraz. Budeme-li sledovat i nit přátelství s výtvarníkem Janem Kubíčkem, pak to byl sport, který tyto dva pozdější tvůrce přivedl k přátelství. Kubíček (1927) chodil do jiné školy než Červín (1929), a tak se seznámili jako soupeři v meziškolním fotbalovém turnaji. Bylo to vskutku významné setkání na zeleném trávníku, při němž z malých soupeřů začalo klíčit krásný vztah dvou mužů.

"Poprvé jsme se setkali jako soupeři na fotbalovém zápase," říká Červín. Sport hrál významnou roli v celém Červínově životě. V době gymnaziálních studií byl hráčem basketbalového družstva, které vyhrálo extraligu. S přibývajícími školními ročníky, jako gymnazista, se Červín poprvé ozývá jako začínající básník, který s Kubíčkovou podporou odvážně posílá své básně do přílohy Lidových novin.

"To jsme se s Honzou potkali před kavárnou Pasáž." Bylo to někdy po Únoru 1948 a tehdejší redakce nenašla pro Červínovy básně porozumění. V té době už Jiří studuje historii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a přichází do kontaktu se známými osobnostmi z pražského literárního světa. Setkává se s Miroslavem Florianem, poznává Jana Grossmana z divadla Na zábradlí. Ten v té době řídil v Československém spisovateli vydávání edice ´České básně´. A je to Červínův kolínský kamarád, pozdější úspěšný malíř Jiří Balcar, který doporučuje právě Grossmanovi Červínovy básně, rukopis se dostává i do rukou A. M. Píši. A verše kolínského začínajícího autora jsou doporučeny k vydání, byl to soubor asi 50 básní.

Neklidná poúnorová doba přinášela velmi často zcela nečekané změny. A tak se stalo, že redakce Československého spisovatele, které Červín předal svůj rukopis, zaznamenala z neznámých důvodů zásadní personální obměnu a nové vedení vydání Červínových básní odmítlo. Šéfredaktorem byl tehdy Josef Rybák. Prý ať se obrátí na časopis Květen, v něm v té době působili krom jiných Jiří Šotola a Adolf Branald. Mladý básník měl své důvody tento tendenční časopis neoslovit. Rukopis se mezitím ztratil, nová redakce jej nebyla schopna autorovi vrátit, Grossmanova podpora odešla s jeho nedobrovolným odchodem z Prahy do severozápadních Čech. Podivné zmizení básnické sbírky kdesi v šuplíku anonymního redaktora znamenalo pro Červína značné trauma. Je přirozeně velmi roztrpčen a opouští myšlenku dál psát básně.

O to raději se vracívá domů do Kolína, mezi své přátele a zároveň pražské spolužáky. "S Honzou jsem trávil hodně času, tam u nich v bytě nad hospodou U věnce." Balcar, Kubíček, Červín. To už jsou všichni studenty univerzity a jejich osobnosti se profilují v jednotícím duchu - ve vztahu k umění. A tehdy se začíná psát historie nezapomenutelných a nepostradatelných setkávání v pokoji bytu Kubíčkových, kteří měli pro mladé muže pochopení. "Kubíčkovi neměli zvonek, a tak jsme pískali vodácký signál." V pokoji se vedly nekončící filosofické disputace, mluvilo se o literatuře, o pražských kumštýřích, hrálo se na klavír a hovořilo o hudbě, o současné výtvarné scéně, o divadle - jak už to k debatním partám mladých umělců patří, ale také o studentských láskách a lidských vztazích.

Patronem těchto setkání býval někdy kolínský knihovník Jaroslav Janík, vzor a přítel zároveň, duchovní a intelektuální opora mnohdy nejednotných názorů, v nichž se tříbily myšlenky a zrály osobnosti. V překotném běhu dní si mladí intelektuálové ani nemohli uvědomit význam a výjimečnost Janíkovy osobnosti, později toho Červín i Kubíček litovali. "Nenašel jsem si tehdy čas na kontakty s Janíkem, to si dnes vyčítám..." Mezi mladé umělce chodíval i kolínský lékárník Milan Zicha, Václav Mezřický (1939), medik Zdeněk Nedoma, malíř Vladimír Hájek ze Šťáralky, oblíbený pro svoji veselou povahu a historky, které uměl vyprávět, později se ke skupině přidává i do Kolína přišedší malíř František Karel Foltýn (1937).

Nezapomenutelnými zůstaly příběhy, spojené se společnými oslavami Kubíčkových narozenin. Připadaly na 30. prosince, takže v těsné blízkosti silvestrovských oslav. Oslavy prý nebývaly divoké, ale velmi, velmi originální, obzvláště malíř Balcar byl v originalitě nápadů a činů nedostižný. "Balcar tehdá pojídal květiny..."

Ovšem nejen u Kubíčků se mladí setkávali. Společně chodili i na koncerty Kolínské filharmonie, v té době v Kolíně vystupovali například takoví umělci, jako klavírista Alfréd Holeček, houslista Spytihněv Šorm, cellista Miloš Sádlo. Tehdy si vnímavý posluchač Jiří nalézá svůj pevný vztah ke klasické hudbě (sám se učil hře na housle v kolínské hudební škole u prof. Mančála), objevuje své oblíbené skladatele - v té době poměrně avantgardního Ravela, Honnegera, ale též milovaného Mozarta. Po takových zážitcích se přirozeně rozvíjely krásné rozhovory, ať už s panem Mančálem, který byl dirigentem kolínského symfonického tělesa, nebo v oblíbené sestavě u Kubíčků. Jindy studenti poslouchali jazz a k němu navazující nekončící debaty přímo vybízely.

Ale i vycházky kolem Labe patřily k tehdejšímu životu, na jednu, s fotografem Josefem Sudkem, Jiří Červín stále vzpomíná. "To jsme šli podél řeky až do Klavar. Sudek byl introvert a naše přátelství bylo velice osobní, emocionální. Vnímal jsem kouzlo Sudkových fotografií a on to věděl."

Po třech letech ukončuje započatá studia historie, vstupuje do manželství a zakládá rodinu. Někdy kolem roku 1966 se stává pracovníkem kolínského muzea. Mladým umělcům se pod nenápadnou patronací Jaroslava Janíka podaří založit časopis Klíč, Červín se stává jeho redaktorem. A jména přátel Kubíček, Červín, Foltýn a Mezřický se objevují na stránkách mladého periodika, kolem Klíče se sdružují k sevřenějšímu prezentování tvůrčí práce a významně vstupují do kolínského kulturního života.

V tomto období se Červínovi dostává do rukou několik mimořádných příležitostí k obohacení kolínské kultury. Tak například se na muzeum obrací Otakar Štorch-Marien, kolínský rodák, že daruje muzeu veškerou vydavatelskou produkci svého slavného vydavatelství Aventinum. Nadšený Červín, který je pověřen převzetím všech titulů, se této nabídce pečlivě věnuje. Tři měsíce dojíždí do Prahy a zpracovává evidenci knih. Bohužel veškerá práce je nakonec zmařena, nabídka nebyla vedením muzea v konečné fázi akceptována. Obdobně dopadla i nabídka Josefa Sudka, který zamýšlel darovat kolínskému muzeu své fotografie. V Klíči se alespoň podařilo otisknout rozhovor Červína s tímto významným fotografem.

V roce 1969 Červín v muzeu končí a stává se v Praze redaktorem Studentských listů. Pozice je velmi nejistá a krátkodobá, Studentské listy byly záhy po (ruské) okupaci zakázány. Červín zůstává zanedlouho bez práce, bez prostředků. Záchrana přichází z nikdy nedešifrovaného telefonátu, kterým mu byla nabídnuta práce v redakci Ohníčku. Práci přijímá a na tři roky (do roku 1972) se poctivě a rád věnuje vydávání časopisu pro děti. Poznává řadu mladých autorů, kteří začínají tvorbou pro nejmenší, je jim rádcem pro další tvorbu, pomáhá nalézat kontakty k jejich kvalitnímu růstu, snaží se uvést je do literatury, vyhledává šance k dobrým cestám. (Nemohu nevzpomenout Červínovy věty ze závěru rozhovoru: "Pomohl jsem mu, aby zvládnul odjezd. To jsem byl šťastný, že jsem mohl pomoci".) Velice rád vzpomíná na spolupráci s Vojtěchem Steklačem. Těší ho vydávat leporela, vystřihovánky i omalovánky. Sám dál píše. Znovu vznikají básně, i sci-fi povídka.

Ovšem toto nakonec šťastné období netrvá dlouho. Z politických důvodů musel zaměstnání okamžitě (na zásah OV KSČ Kolín) opustit. Opět zůstal bez práce, bez prostředků. Pak pracoval šest let manuálně v dolech Chvaletice, další čas pak ve skladech Národního divadla v Praze, v osmdesátých letech v Technických službách města Kolína.

Dál se věnuje psaní, píše poezii a dětskou literaturu, ale nesmí publikovat. O tomto období svého nelehkého života pan Červín mlčí. Raději se vyznává ze své lásky k literatuře, vyjmenovává své oblíbené, předně básníky: Deml, Orten, Závada, Halas. Miluje Josefa Čapka, Haškovy povídky, Klímu. Ve světové četbě je patrná frankofonní orientace: S. Beauvoire, J.P. Sartre, A. Camus, ale též A. Huxley, I. Babel, E. Hemingway, E. Remarque. Čile vzpomíná svých dalších miláčků - Th. Chardina, G. Marcela, H. Bella, Augustina Smetanu... a hned je připraven svěřovat se, proč právě ten a ten autor je mu milý. A na otázku, co by ještě rád napsal, odpoví okamžitě a jistě, že další sci-fi. Není divu, že takový čtenář byl literárním guru kolínské mládeže.

Přesto mne překvapila odpověď na poslední položenou otázku: Co se vám v životě nejvíc podařilo, kdy jste byl šťastný? Chvilku se odmlčí: "To byly takové drobnosti. Často se mi vybavuje, jak jsem pomohl nastoupit starému pánovi do vlaku. Nebyl tam peron, schůdky byly vysoko a ten pán měl těžký kufr. Pomohl jsem mu, aby zvládnul odjezd. To jsem byl šťastný, že jsem mohl pomoci."

Jiří Červín, básník a redaktor, byl až v roce 1990 jako novinář rehabilitován. Je zastoupen v antologii Ivana Adamoviče ´Puls nekonečna´, vydáné v roce 2010.

 

 

Publikováno: 15.9.2020 Autor článku: Redakce KP Foto: Archiv KP

Komentáře k článku...

Zavřít