V roce 1992 vítal týdeník Kolínské noviny na titulní straně bombastickým titulkem otevření bordelu přímo v centru města
"Hurá! V Kolíně máme bordel!" Tímto titulkem vítaly v létě roku 1992 Kolínské noviny, tehdejší jediné kolínské periodikum s prodaným nákladem hodně přes deset tisíc výtisků, otevření ´Love Clubu´ u dnešního kruhového objezdu v ulici Politických vězňů.
Novotou svítící dvoupatrová budova, tehdy se sportovním butikem a dvěma garážemi v přízemí, dostala svou novou podobu po třináctiměsíční rekonstrukci na okraji samotného centra Kolína, v ulici Politických vězňů, u dnešního kruhového objezdu na křížení s Kouřimskou ulicí (v té době tam byla klasická křižovatka). Na atypickou "kavárnu" Marika v prvním patře upozorňoval v noci do daleka viditelný blikající nápis LOVE CLUB na fasádě.
"Do podniku jsem se poprvé odvážil nahlédnout coby maloměstský ´čumil´ se stokorunou v kapse. Na vlastní oči jsem spatřil hostesku s růžovou mašlí ve vlasech, v neuvěřitelně krátké sukni a s nenapodobitelným výrazem v obličeji. Osm stolů, červené lampičky, koberce, hudba a hostesky u baru... A jaká je průměrná cena za hodinové ´potěšeníčko´? Prý něco kolem 2.500 korun, ale výběr může být, pánové, hodně široký. Stačí si říct a nebát se sáhnout do peněženky. Samotný striptýz na požádání vás bude stát 500 korun," napsal v titulním článku v Kolínských novinách reportér Jiří Karban.
Druhá novinová zmínka o Love Clubu je podstatně zábavnější. Kolínské noviny o dva týdny později, v září 1992, otiskly dopis Michala Černého, který v něm popsal své zážitky z návštěvy inkriminovaného podniku:
"Nedávno mě navštívilo několik mimokolínských přátel a vyšli jsme si večer někam posedět. Upřímně se přiznám, že jsem o existenci veřejného domu v centru Kolína do té doby vůbec nevěděl. Když jsme šli kolem lákavého vývěsního štítu, usoudil jsem, že jde prostě o novou restauraci a kamarády jsem zavedl dovnitř.
Sice se nám zdálo, že ceny jsou vysoké, ale nic jsme netušili až do chvíle, kdy si pan majitel, stylizovaný do role poněkud křečovitého kuplíře, k nám nepřisedl a nezačal nabízet dámskou společnost. Volil výrazy tak mlhavé, že ti prostodušejší z nás se domnívali, že někde v zákulisí je krásná mladá dívka, která si nemá kam sednout a že tedy jedině my ji můžeme zachránit. Rozpačitě jsme souhlasili, nechť si tedy přisedne a když jsme ji uviděli, tak těm bystřejším z naší skupiny došlo, o koho jde, a ti pomalejší si jenom pomysleli, že pan majitel poněkud blouznil, když o ní říkal, že je krásná a mladá.
Šokovala nás sdělením, že by ji každý z nás měl zaplatit dva a půl tisíce korun. Šetrně jsme ji sdělili, že tolik na útratu v jejich podniku nemáme. Zkoumavě si nás přeměřila a nakonec zašeptala, že by ji tedy stačily dva tisíce od nás všech dohromady, ale že nám to ´udělá´ venku, aby to papá (patrně pasák) nevěděl.
S tím jsme naoko souhlasili a když jsme zaplatili útratu, schovali jsme se za pomník před nedalekou budovou soudu a čekali, co bude dál. Štětka skutečně za chvíli vyrazila ze vchodu a nervózně kroužila kolem, až nakonec zapadla zpět na pracoviště. Musím říci, že do tohoto podniku již nikdy vkročit nehodlám a pana majitele mi není ani trochu líto. Myslím, že i někteří z občanů si povzdychnou nad nebožtíkem socialismem, kdy se láska přece rozdávala z lásky, a ne za dva a půl tisíce."
I tento dopis mimochodem přispěl k tomu, že se jeho autor později stal redaktorem Kolínských novin a po nich na dlouhých 20 let (až do roku 2016) i šéfredaktorem PRESu...
