Redakce Inzerce Řádková inzerce Spřátelené weby Dnes je pondělí, 22. července 2019

V Austrálii jsem půl roku žila na pláži v obytné dodávce

Kolín je už od časů první republiky městem, v němž se rodí, žijí i tvoří výjimeční fotografové. Výrazným zástupcem nejmladší fotografické generace je jedenatřicetiletá Kristýna Erbenová.

V Austrálii jsem půl roku žila na pláži v obytné dodávce
Foto: Archiv KP
 
Publikováno: 25.11.2018 v 7:00, Aktualizováno: 24.11.2018 v 23:00
Rubrika: Zpravodajství

Nejen pro fotografy obvykle platí, že jejich výstavní aktivita začíná v rodném městě a jak jejich renomé vzrůstá, expandují do výstavních síní větších měst a někdy i jiných zemí. Cesta Kristýny Erbenové je nejen v tomto atypická - svou práci už sice představila v zahraničí a samostatně výstavy měla v Praze i dalších velkých tuzemských městech, Kolín ale její výstavu ještě neviděl. Za další krok v jejím pomyslném přibližování se k rodišti tak lze považovat aktuální expozici v nedaleké Kutné Hoře, v GASKu, sestavenou ze snímků pořízených během dvouletého pobytu v Austrálii.
Australské snímky patří do léta vznikající série, která činí autorku jedinečnou - na první pohled zřejmá fluidnost a "somnambulnost" jejích krajinných záběrů i detailů totiž vzniká striktním focením v noci jen za svitu měsíce, kdy snímky do zdánlivého stavu denního světla "rozsvítí" použití citlivého klasického filmu a extrémně dlouhá expozice.

* Jak jste se dostala k nočnímu fotografování? Byl pro vás někdo inspirací nebo jste si svou raritní metodu vycizelovala sama?

V noci jsem začala fotit v říjnu 2013, po jakési dlouhodobé fascinaci noční atmosférou v krajině a měsíčním svitem jako zdrojem světla. Vydala jsem se na svou první půlnoční expedici a začala s tématem noci experimentovat. Hned po prvním testování jsem tomu úplně propadla a první tři roky fotila pravidelně každý měsíc za jakéhokoliv počasí a na jakémkoliv místě. Zažila jsem naprostý tvůrčí tranz a radost. Inspirace ke mně tedy, jako u ostatních mých fotografických souborů, přišla sama tak nějak ze života a z pouhého "dívání se okolo sebe".

* Je k nočnímu focení nutné nějaké speciální vybavení? Musela jste si do Austrálie filmy vézt sebou nebo jsou k dostání všude?

Záleží na tom, co považujete za speciální vybavení (smích). Pro někoho moje staromódní dvouoká zrcadlovka na svitkový film a stativ může představovat něco speciálního, pro mě je to ale pouze velmi základní vybavení. Nikdy pro mě nebylo nutností mít tu nejmodernější techniku, pracuji s tím, co mám a podle toho tu tvorbu také usměrňuji. Myslím, že v dnešní době už v noci fotí spousta lidí, právě kvůli skvělé citlivosti nových digitálních fotoaparátů. I to mě fascinuje, ale stále zůstávám u svého přístupu, protože je mi prostě vlastní.
Co se týče filmového materiálu, sehnat ho je dnes už problém skoro všude, ale i v Austrálii jsou samozřejmě místa, kde se dá sehnat. Já jsem si dokonce objednávala české Fomapany z jednoho obchodu v Melbourne.

* Jsou k focení nutné speciální meteorologické podmínky, napadá mě úplněk či absence mraků, nebo jde fotit "za každého počasí"?

Ze začátku jsem fotila za každého počasí, tedy i v naprosté mlze nebo když bylo úplně zataženo. Není to ideální, v takové situaci záleží na dobré citlivosti filmu, ale na druhou stranu to dodá nenahraditelnou atmosféru. V současnosti už jsem vybíravější - snímek exponuji, jen když je aspoň trochu jasno a jsem na zajímavém místě. Musí to prostě fungovat. Přijde mi to trochu analogické k životu - čím je člověk starší, tím méně má "ztrátových" záběrů/zážitků-situací.
 
* "Vidí" fotoaparát v noci víc než člověk? Nebo se vaše oko tmě tak přizpůsobí, že během fotografování je pro vás krajina stejně průhledná a rozsvícená jako na hotovém snímku?

Záleží na tom, jak dlouho necháte "oko fotoaparátu" otevřené - pak samozřejmě ten přístroj vždycky nad lidským okem zvítězí. Ať už jsem si na tmu za ty roky zvykla jakkoliv, nikdy nebudu schopná vidět to moje "Bezetmí" tak, jako na výsledné fotografii.
 
* Na některých snímcích používáte "figuranty", tedy lidi zasazené do krajiny. Jiné snímky jsou čistě krajinné. Která z obou možností vám více vyhovuje? Fotíte s kýmkoliv, nebo je pro vás důležitá i osoba fotografovaného?

Každý z přístupů má něco do sebe a vyhovují mi oba. Když jsem sama, nikdo mě neruší, a když jsem s někým, tak je tam zase určitý rozměr propojení. Je ale pravda, že s lidmi už "pracuji" mnohem méně a chtěla bych se k tomu zase vrátit. Nejde ale fotit s kýmkoliv, už jen proto, že většina lidí chce v noci spát a ne někde běhat po lese (smích). Takže jsou to spíš spřízněné duše, které to buď zajímá a chtějí mít nějaký neobyčejný zážitek, anebo třeba nemužou spát a nudí se.
 
* Byla fotografická adaptace na australské podmínky nějak složitá? Předpokládám, že v té otevřené krajině je jasněji, je tam určitě i čistší vzduch... Cítila jste se při focení jinak než u nás?

Určitě. Všechno je tam intenzivnější. Krajina, rozloha, vzduch, světlo, fauna a flora... Je to úplně jiný svět, skoro až jiná planeta. Pro člověka z Evropy je to zážitek - nejsou tam vyřádkované jehličnaté lesy, vesnice za každým rohem, všudypřítomné silnice a civilizace. To tam opravdu nenajdete. Austrálie je obrovská a pustá a plná všeho.
 
* V Austrálii jste první rok studovala, druhý už jste pracovala, takže jste byla svobodnější v pohybu, nesvázaná školním řádem. Kde se vám líbilo nejvíc?

Nejvíc se mi líbilo, když jsem půl roku žila v obytné dodávce a mohla jsem být kdekoliv, kde jsem v tu danou chvíli zrovna chtěla být. Naprosto kdekoliv. Občas jsem i třeba už někde zaparkovala, že si půjdu lehnout, a nebylo to ono, tak jsem přejela na jinou pláž, k jinému jezeru, do jiného parku, lesa, zákoutí... Takovou naprostou svobodu doporučuji všem si alespoň jednou v životě vyzkoušet. Pokud jde o konkrétní místa, kde jsem žila, tak Sydney a Melbourne jsou skvělé na studium a práci, Blue Mountains na poklidný život v krásné mýtické krajině a málo obydlený Klokaní ostrov na prozkoumávání sebe sama uprostřed nedotčené divoké přírody. Naopak Adelaide mě nenadchla, nedá se tam surfovat a nic jiného mě tam taky neoslovilo.

* Po dvouletém pobytu v Austrálii jste se na pár týdnů vrátila, kvůli instalaci kutnohorské výstavy. V době, kdy tento rozhovor vyjde, budete už opět "mezi klokany". Zůstanete tam opět tak dlouho?

Upřímně - opravdu nevím! Vždycky si totiž něco jakože naplánuju a život to pak všechno hodně změní. Před dvěma lety jsem do Austrálie odletěla na rok a byly z toho dva. Do Čech jsem původně přijela na měsíc a zůstala jsem tři. Tak nevím, jestli se z toho dá vyvodit nějaký vzorec. Teď už to naplánované radši nemám a nechám se překvapit. Nejdřív letím do pouště a pak se prostě uvidí (smích).
 
* Vaše kutnohorská výstava nazvaná "Moondust" trvá až do začátku února. K působivosti instalace přispěly i podzemní prostory, nadšeně o ní psaly třeba Lidové noviny. Vím, že výstava vznikala cíleně přímo pro daný prostor v GASKu. Považujete ji za dosavadní vrchol svého výstavního snažení? A kdy vaše snímky konečně uvidí i Kolín?

Ano, musím říct, že se výstava hodně povedla a mám z ní opravdu radost, takže dosavadní vrchol to je. S mojí kurátorkou Veronikou Marešovou byla skvělá spolupráce, v níž koneckonců pokračujeme, protože nyní dokončujeme katalog k výstavě, který vyjde v prosinci. Budou v něm jak fotografie z expozice, reprodukce některých vystavených fotek, tak i krásné texty - kurátorský od Veroniky Marešové, umělecká reflexe docenta Zbyňka Fišera nebo filozofické zamyšlení dalšího Kolíňáka Petra Práška. Katalog podpořilo Město Kolín, takže určitě bude i kolínský křest. Co se týče výstavy v Kolíně - možnosti jsou otevřené, tak asi stačí už jen ta správná hvězdná konstelace...

Autor článku: Petr Soukup
Poslední komentáře
Počet příspěvků: 0 | Buďte první!

Zatím žádný komentář.

Nepřehlédněte...
Řádková inzerce
Nemovitosti (1 inzerátů)
Auto-moto (1 inzerátů)
Prodej (1 inzerátů)
Různé (2 inzerátů)
     
Soubory cookie používáme k tomu, abychom vám usnadnili a zpříjemnili používání našich webových stránek.
Používáním našich webových stránek vyjadřujete svůj souhlas s umístěním souborů cookie ve vašem zařízení. Další informace
ROZUMÍM