Logo Kolínský PRES
 

Nenechte si ujít definitivně poslední číslo tištěného PRESu

archiv
Publikováno: 21.1.2020 Autor článku: Redakce KP Foto: Archiv KP

Dnes vycházející číslo tištěného PRESu bude pro pravidelné čtenáře cenným artefaktem - je totiž úplně a definitivně poslední. PRES se po dlouhých přípravách definitivně stěhuje na web a od února začne vycházet jako čistě internetový deník.

Poslední tištěné číslo je rozlučkové a nabízí kromě jiného i zábavný výběr toho nejlepšího z oblíbené vzpomínkové rubriky "Před pětadvaceti lety".
Ohlédnutí za 25 lety tištěného PRESu i důvody, proč k přechodu na web dochází, najdete v šéfredaktorském bilančním textu níže.


ZÍTRA NEHRAJEME ANEB POSLEDNÍ ČÍSLO TIŠTĚNÉHO PRESU

Jednou to přijít muselo - ve středu 22. ledna 2020 vychází definitivně poslední číslo tištěného Kolínského PRESu. Završuje se tak žurnalistický příběh, který trval téměř třicet let.
Protože jsem byl jedním z hlavních aktérů "začátku" i "konce" nejdéle vycházejícího, nejčtenějšího a nejpečlivěji připravovaného kolínského týdeníku, je na mně připomenout cosi z jeho historie i vysvětlit, proč už ho na stáncích nenajdete.
Přímého předchůdce PRESu, týdeník Kolínské noviny, jsem založil (a byl jeho vydavatelem a šéfredaktorem) před devětadvaceti lety, v lednu roku 1991. Byly to po čtyřiceti (hnusných) komunistických letech první soukromé (a svobodné) noviny ve městě a na mnoho let definovaly způsob, jak lze v Kolíně (a o Kolíně) psát. Týdeník s více než desetitisícovým nákladem v první polovině devadesátých let četl opravdu každý dospělý ve městě - neměl totiž konkurenci, byl zásadním informačním zdrojem (internet ještě neexistoval a stolních počítačů bylo v celém městě tehdy asi 20) a se vší energií mládí a totálně svobodných (v lecčem anarchistických) devadesátých let se vrhal do mnoha vášně rozpoutávajících kauz, jako byl třeba dodnes vzpomínaný seriál článků ´Válka policajtů´.
Do Kolínských novin jsem přivedl a "vychoval" v nich hned několik novinářů, kteří se postupně stali nejvýraznějšími tvářemi kolínské žurnalistiky. Jiří Karban po pár letech v Kolínských novinách úspěšně ve své kariéře pokračoval v celostátních periodikách, Michal Černý se stal mnohaletým šéfredaktorem Kolínského PRESu a Vladimír Sládek se vypracoval v novináře s tak nezaměnitelným osobitým, laskavým a informovaným stylem psaní, že v budoucích dějinách kolínské žurnalistiky bude jistě popisován jako největší osobnost zdejší novinařiny na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století.
Po pěti letech jsem (obrazně řečeno) "vyčerpán a otráven" Kolínské noviny prodal. Noví majitelé mi slíbili neměnit zaměření ani redakční tým týdeníku, a já se mohl věnovat tomu, co mě začalo bavit více a co mi i připadalo smysluplnější (příprava i spoluautorství knih, CD a DVD ve vlastním vydavatelství Zóna a později i založení unikátní záchranné stanice pro veverčata). Regionální noviny mi ale i v dalších letech neustále s nejrůznější intenzitou zasahovaly do života. Noví vydavatelé Kolínských novin s nimi totiž ve své touze vstoupit do politiky zacházeli tak necitlivě, že se jim po čase vzbouřila redakce a já redaktorům pomohl realizovat jejich sen, tedy vlastní týdeník. Před čtvrtstoletím tak vznikl týdeník Kolínský PRES, jehož vydavatelem se později stala kolínská společnost SICCO, která se o něj stará dodnes. Majitelé Kolínských novin situaci, kdy se ocitli bez redaktorů, vyřešili prodejem týdeníku, ten se následně proměnil v Kolínský deník a PRES tak dalších více než dvacet let opět fungoval jako jediný týdeník ve městě.
Šéfredaktorem PRESu byl dvě desetiletí Michal Černý a vyprofiloval ho jako nebojácný týdeník, který byl "na kordy" nejen se všemi garniturami, které se postupně na radnici vystřídaly, ale občas dokonce i s vydavateli PRESu. Po celou tu dobu jsem zpovzdáli PRESu na část úvazku pomáhal, vesměs v "neviditelných" funkcích - jako editor (starající se o finální podobu redaktorských textů), občasný sazeč, grafik i prostředník, který zpozadí tlumil krizové situace. Dělal jsem to rád (PRES jsem od počátku bral jako své trochu "nezvedené děcko") a nezabíralo mi to tolik času, abych se nemohl naplno věnovat svým výše zmíněným (a pro mně důležitějším) aktivitám.
Před třemi a půl lety bohužel Michal Černý onemocněl a brzy se ukázalo, že se do své funkce už nevrátí. Zatímco schopných redaktorů je vždy dostatek, šéfredaktoři vždy byli nedostatkovým zbožím - k takové práci je nutná zkušenost i specifické schopnosti, které zdaleka nemá každý. Veden osobními vztahy k PRESu jsem se rozhodl vydavatelům krátkodobě vypomoci a doslova "z hodiny na hodinu" jsem PRES převzal. Po dvaceti letech jsem se tak na plný úvazek vrátil k práci, která mě sice baví, ale kterou svou časovou i jinou náročností nelze dlouhodobě skloubit s jinými aktivitami. Utlumil jsem tedy své vydavatelství, přeorganizoval si osobní život (i práci v záchranné stanici) a snažil jsem se proměnit PRES v zajímavý zpravodajský (a patriotský!) týdeník podle svých nejlepších schopností a představ. Vydavatelům jsem se "upsal" na rok a poté jsem tuto lhůtu ještě dvakrát prodloužil, pokaždé s vědomím, že je to naposledy a že stejně o mnoho déle než onen rok tištěná verze PRESu existovat nemůže.
Tištěný PRES byl totiž jedním z posledních "dinosaurů" regionálního tisku v České republice. Specializovaná tiskárna v Bratislavě, v níž PRES vyjížděl z rotaček, ještě před několika lety tiskla 46 regionálních českých týdeníků - a letos zůstal PRES posledním z nich (všechny ostatní buď zanikly nebo přešly kompletně na internet). Zatímco celostátní deníky a časopisy jsou vzhledem k výši nákladu schopné fungovat i dnes, regionální týdeníky bohužel "vymírají" spolu se svými čtenáři...
Na konci loňského roku jsem se po dlouhém zvažování definitivně rozhodl, že tentokrát už své šéfredaktorství neprodloužím. Rodinná záchranná stanice se už beze mě neobejde, k tomu máme s mou ženou Káťou naplánované dopsání a vydání dalších několika knih a navíc je před dokončením překlad a následné vydání naší knihy ´Veveřácká kronika´ v angličtině, čemuž se chci (a musím) naplno věnovat.
Můj verdikt buď z PRESu úplně odejít (nebo se stáhnout do role nepíšícího šéfredaktora na malou část úvazku) uspíšil o pár měsíců plánovaný proces definitivního přechodu PRESu na web a vyřešil i čím dál komplikovanější situaci s tiskárnou (zjednodušeně řečeno: najít tiskárnu, která by PRES tiskla za akceptovatelných podmínek, je dnes již téměř nemožné). S vydavateli jsme se proto rozhodli, že skončíme v nejlepším...
Tímto číslem tedy tištěný PRES končí a zahájí svůj "druhý život", čistě jen na internetu. Stávající podoba internetové verze PRESu (www.kolinskypres.cz) se postupně promění a získá podobu zpravodajského webu s denním zpravodajstvím i některými oblíbenými rubrikami, které znáte z tištěné verze. Velké změny čekejte postupně, v nové podobě by měl webový PRES fungovat během února a věříme, že si získá stejnou popularitu, jakou měla tištěná verze.
V posledním čísle regionálního týdeníku, který spolu se svým přímým předchůdcem vycházel tři desetiletí, cítím na závěr potřebu několika lidem poděkovat.
Martin Slavík a Aleš Navrátil, majitelé společnosti SICCO, byli nadstandardně velkorysými a trpělivými vydavateli, kteří svým nezasahováním do obsahové části listu (a do kompetencí šéfredaktora) umožnili redaktorům týdeníku svobodně psát podle svého přesvědčení a svých schopností. Vždy jsem si jich za to vážil a měli by to o nich vědět i čtenáři PRESu.
K unikátní a vytříbené vizuální podobě PRESu především v posledních dvou letech zásadně přispěly snímky Františka Stráníka. Jsem pyšný na to, že jsem jim mohl dát prostor, protože dávaly PRESu část jeho kouzla.
Michal Černý věnoval coby šéfredaktor PRESu "nejlepší léta svého života" a i díky němu bude pro historiky PRES cenným zdrojem informací o dění v Kolíně na přelomu století.
A konečně: Vladimír Sládek, jediný novinář, který profesně zažil kompletně celou éru Kolínských novin i PRESu, "od začátku až do konce". Poslední dva roky, kdy jsme PRES připravovali s Vladimírem sami ve dvou, byly nejbáječnějším pracovním obdobím v celém mém životě. Neznám nikoho tak lidsky příjemného, hodného, obětavého a současně jiného tak výtečného novináře. Každý text, který mi odevzdal, byl skvělý a při čtení každého z nich jsem se na konci přistihl, že je mi líto, že už končí. Vladimír Sládek je pro mě zosobněný PRES.
A to je vše. PRES byly noviny, které jsme psali a vytvářeli pro vás. Děkujeme za čas, který jste strávili jeho čtením a pokud jste PRES měli rádi, vězte, že nám bude chybět stejně jako vám.

Petr Soukup, šéfredaktor PRESu

Publikováno: 21.1.2020 Autor článku: Redakce KP Foto: Archiv KP