109 piv, 4 rumy, 2 grogy a 10 čajů vypili dva novináři, kteří v roce 1991 postupně prošli všech tehdejších 28 kolínských hospod
Hospoda je prý nejlepší místo pro komunikování mezi lidmi a v Čechách to platí dvojnásob. Tato myšlenka před více než třiceti lety, na podzim roku 1991, přivedla tehdejšího redaktora Kolínských novin Jiřího Karbana k potrhlému nápadu - navštívit všechny existující hospody v Kolíně a napsat o tom reportáž.
Svůj nápad Jiří Karban nerealizoval sám, ale přibral k sobě redakčního kolegu Vladimíra Sládka. Skutečně pak během několika sychravých listopadových dnů systematicky, tedy čtvrť po čtvrti, prošli všechny hospody v Kolíně, Štítarech a Sendražicích a v každé si poručili nejméně jedno pivo. Celková bilance jejich "Hospodské anabáze" činila 109 piv, 4 rumy, 2 grogy, 10 čajů a 2 coca-coly, za což dohromady zaplatili necelých 800 korun, tehdy ještě ne českých, nýbrž československých (do rozdělení státu scházel ještě více než rok).
Reportáž s osmi černobílými fotografiemi vyšla v Kolínských novinách č. 46/1991 a zůstala cenným dobovým svědectvím nejen o kolínských hospodách, ale i o Kolíně jako takovém. Kolik hospod v Kolíně tehdy bylo by žádný pamětník dnes už určitě z paměti nevydoloval, díky reportáži to ale víme přesně - bylo jich 28. Reportáží pak "procházejí" i některé známé kolínské postavy i postavičky, které její autoři v jednotlivých lokálech zastihli a tak trochu mimoděk se do textu promítají i děje, které tehdy hýbaly městem.
Inkriminovanou "Hospodskou anabázi" redaktorů Karbana a Sládka níže otiskujeme v kompletním znění, tedy bez krácení či úprav.
Hospodská anabáze redaktorů Karbana a Sládka
Brána do světa piva, buřtů, cigaret a jejich netušených lidí se pomalu otevírá. Píše se listopad 1991 a podzimem zasažené město, v jehož ulicích začínáme bloumat, se jmenuje Kolín.
Penzion U Jelínků
Kde jinde začít pouť po hospodách než v západním cípu města. Penzión "U Jelínků" nemá žádný zavírací den a pivaři si ho vybaví spíše pod jménem Tatra. Po něm tu zbylo pět prázdných okýnek světelné reklamy. Uvnitř lokálu s kulatou obvodovou zdí to dostalo hotelový šmak. Záclony, květiny, polstrované židle, reprodukovaná hudba a největší překvapení na člověka čeká na záchodě. Moderní pisoáry nevídaného tvaru se stanou asi na dlouhou dobu nejvýraznější poznávací značkou této restaurace.
Kromě jídla tu nabízejí i řezané pivo. Obsluhující kluci jsou snad ještě nezletilí. U jednoho stolu vidíme ex-ředitele kin pana Chaloupku, jinak tu jsou hosté převážně krátkých účesů, což nabízí spojitost s blízkými kasárnami. Tvrdit však, že jde o důstojnickou jídelnu, by bylo přehnané. Na odchodu potkáváme člověka s nápisem Koramo na montérkách.
Na rychtě
Není to tak dávno, co se tady vždycky ve čtvrtek scházel výkvět okresního undergroundu. Pilo se, zpívalo a nadávalo na režim. To bylo ještě před tím, čemu se dnes tak důležitě říká "Samet". A kupodivu dneska to tady i přes výměnu personálu na cosi upomíná.
Mírumilovný obličej nového majitele jaksi kontrastuje se syrovým prostředím, které je tady bohudík tak pevně zasazeno, že s ním nemůže otřást sebepodivnější politický převrat. Jen ze stěn zmizely fotografie fotbalistů pražské Slávie. Je fajn, že u stolu s výhledem na pípu máme možnost okouknout zdejší společnost. Lidi v montérkách, vojáci, punker, několik mániček a tetovaný chlápek ošahávající nějakou vysloužilou prostitutku.
Zapnutou televizi nikdo neposlouchá, ale všichni na ni čumí. Kulisák z divadla neúnavně krmí automat mincemi. Zdá se, že tohle neskutečné panoptikum někdo režíruje. Možná je to jeden ze tří chlápků na sebe vytrvale mlčících u stolu v rohu. Nechápeme a tetovaný muž dál osahává ňadra obludy, která nám mlhavě připomíná ženu. Je mi z toho zle, tak radši padáme a v té chvíli ještě nemůžeme tušit, jak zrádné může být hradecké pivo.
Na letné
Cestou k jedné z nejoblíbenějších kolínských hospod "Na letné" potkáváme zarostlého chlápka s děsně vyžraným jezevčíkem. Chce po nás půjčku na telefon a snaží se nám namluvit, že už dva dny nic nejedl. Jeho krátkonohý přítel jeví známky opilosti. Výjev jak z filmů s hercem Suchařípou v hlavní roli. Chlápka odbýváme výmluvou, že jsme oba nezaměstnaní, což od nás sice není úplně fér, ale do peněženek se nám sahat nechce. Kdo nepracuje, ať nejí!
Strkáme nosy do lokálu a zároveň začínáme litovat, že jsme si s sebou nevzali sluchátka na uši, jaké používají traktoristé v bájných Slušovicích. Je tady skoro víc hlučno než zahuleno. Nechybí hrací automat a televize - dokonalý rušič tradiční hospodské atmosféry. Prostor je vystlán selským nábytkem, ale ani za jedním stolem nesedí žádný sedlák.
Než se stačíme rozkoukat, tak nám na tácky s archaickým nápisem Jednota přistávají dvě piva. Pingl je nosí na táce po třiceti. Kousek od dveří se podivně zmítá poslanec městského zastupitelstva pan Langr (ČSSD). S dalším poslancem Jiřím Kmochem (Asociace soc. dem.) stačíme prohodit několik rozumných vět o údajné nespokojenosti místních představitelů ČSSD s některými články v Kolínských novinách. Litujeme, že tady s námi u stolu nesedí Valtr Komárek, kterému bychom se to pokusili vysvětlit. Dvakrát škoda, protože politika a pivo - to je ideální kombinace.
Marně doufáme, že se tady setkáme s někým z Klubu erotické kultury, který tady má údajně občas schůzky. Místo vysvlečených nymfomanek ze stropu trčí větrák jako vrtule od letadla zapíchnutého do střechy hospody. Hlučnost v té chvíli odhadujeme na dobrých sedmdesát decibelů a po chvilce nesmyslného čučení na výraznou ceduli Marlboro zjišťujeme, že už není nic, co by nás tady dál drželo. Opouštíme hospodu, kde není zvykem na tácech roznášet limonádu a myslíme na všechny kolínské voliče ČSSD. Snad se sem všichni v létě vejdou...
"Na sídlišti"
Čest práci! Toto bezesporu nejnavštěvovanější kulturní zařízení na kolínském sídlišti má svou tradici. Pamatuje návštěvníky vojenských přísah, které se tady v minulosti pravidelně konaly. Nováčkové světa zelených blbů tady spolu se svými blízkými močili na sokl s Leninem, což se tehdy bralo jako útok proti režimu. Ty časy jsou pryč, ale v obrovské putyce připomínající spíš letištní halu než občerstvovací zařízení se pije snad ještě víc než předtím.
Těsně před vstupem máme takový divný pocit, že sem někdo místo lidí posadil nejmíň patnáct kompresorů - takový je tady šílený hluk. Z taktických důvodů si sedáme do samého rohu haly, což se nám za několik minut vymstí. Devadesát procent hostů jsou nefalšovaní proletáři. Tři máničky krmí tři automaty, televize v protějším rohu mlčí a všem chutná kutnohorské pivo.
Obsluha je zrovna tak rychlá, že se nám jazyky lepí na patra. Je to nepříjemné, ale po dvaceti minutách čekání jsme se rezavé tekutiny nedočkali. Začínáme věřit, že tady velí Leninův duch a slibujeme si, že sem půjdeme nejdřív za dva roky. To by se tady měl uskutečnit český šampionát v kulečníku. Takže sbohem a červené nosy.
Družba - patriot (pivnice)
Sychravým podzimním večerem jsme došli až do samého středu sídliště. Nalevo od nás se hrdě tyčí jeden z kolínských mrakodrapů a přímo proti nám stojí poměrně nová budova, kterou před časem nějací lidé vydražili v holandské dražbě. Ale pro nás je teď důležité, že ve velkém občerstvovacím a napájecím komplexu je útulná pivnice s poměrně malými stoly, které umožňují důvěrnější hovory.
V porovnání s blízkými hospodami je tady celkem klid. Je trochu zvláštní, že dobrou polovinu osazenstva tvoří ženy a ostatek mladší muži. Střední generace zřejmě sedí doma u obrazovek a poslouchá pana prezidenta. Pijeme hradecké a během hodiny se tady neděje nic hysterického, což po návštěvách poněkud bojovnějších provozoven vítáme. Máme podezření, že ta překvapivě klidná atmosféra souvisí s přítomností kolínského šachového mistra Michala Moravce, který nám chladně kýve na pozdrav a na stojáka leje druhé (nebo kolikáté) pivo. V té vítané nudě předpokládáme, že až se Patriot přestane nadobro družit s Družbou, tak bude mít vzhledem k výhodné poloze reálnou naději být hospodskou jedničkou v nejlidnatější části města. Zatím v tom duchovním hospodském smyslu zůstává o krok zpět za tradičními putykami.
U Pavlíčků
Jediný kulturní prostor pro obyvatele periferie zvané Vejfuk. Občas se tady konají country bály. V okolí pípy je příjemné teplo jako ve správné rodinné hospodě. O zábavu se stará barevná TV, zatímco lidé mlčí. Dvě volné židle nacházíme ve vedlejší místnosti. Je tady prázdno, zima a relativní klid. Pijeme pivo z nádob, které vypadají jak široké zkumavky. Nechce se nám věřit, že by zdejší původní trampové zahodili kytary a podlehli invazi hracích automatů. Je docela možné, že jsme si vybrali špatný den. Alespoň před hospodou nám dvě lišky přejí dobrou noc. Periferie.
Štítarský hostinec
Stojí jen kousek od štítarského náměstí. Jedna z mála hospod, kde bychom byli ochotni přijmout židle štamgastů. Hnědobílé vlídno bez keců o politice či o problémech v zaměstnání. Nevěřícně si prohlížíme stará kanadská kamna. V životě jsme nic podobného neviděli. Vypadají jako letecký motor a podle výčepního France se dají použít jako stroj pro sexuální ukájení jedenácti pánů najednou. Z magnetofonu na okně po nás střílí agresivní blues. Pivo, rum a šestkrát dobře v hospodě pro subjektivní idealisty. Poslední autobus číslo 2 nám ujíždí. Do Kolína jdeme po svých...
Pivní bar Amerikán
Pokud si dobře vzpomínáme, tak tady ještě nedávno byla "Volha" a máme neblahé tušení, že kdyby nás obsadila čínská armáda, tak by se všemožná koaliční jednání mezi městskými politickými figurami musela konat v pivním baru jménem "Peking". To na okraj, aniž bychom si chtěli z čehokoliv, co souvisí s tímto podnikem, tropit žerty...
Raději usedáme do boxu na sedačky měkčí než v autobusu a očima hledáme někoho známého. Číšník s odbarvenými vlasy a s náušnicí v uchu nám na hranaté tácky pohotově sází třetinkové pivo. Je nám tady dobře a závidíme těm, kteří to sem mají co byste kamenem dohodili. Při troše štěstí tady můžete potkat známé postavy a postavičky, osoby vážené a snad i ty druhé. Občas sem chodí meditovat Kim z Malé galerie a známý lovec hadů pan Moravec. Mezi štamgasty se povídá, že někdy s sebou vezme i některého svého jedovatého svěřence. To víte, v Americe je možné cokoliv.
Kulturní dům - Spilka
Šineme si to pod náměstí a ještě netušíme, že za chvíli nás čeká kultura za 23 Kčs. "Kulturák" oplývá již zvenku betonem a sklem. Má dva vchody, což nám poněkud zkomplikovalo cestu dovnitř. Rozlehlý lokál, jeden z největších v Kolíně, podpírá několik sloupů a několik číšníků obojího pohlaví. Co je to za hospodu, když je pípa schovaná snad kdesi v kuchyni, říkáme si a zdá se nám tu až nehospodsky klidno a slušno. Už druhý lokál, kde narážíme na rovné pivní zkumavky s tlustým dnem. Z radnice se sem dostanete za deště i bez deštníku, ale ani starostu ani jeho zástupce tu nevidíme. Nový název Spilka zamotal hlavu asi už hodně lidem, kdo byl však někdy v pivovaru, ví o co jde.
U radnice
Sem se pokoušíme vniknout několikrát, ale nic nenasvědčuje tomu, že by tu mohlo být kdy otevřeno.
Formanka
Formanka v Rubešově ulici by klidně mohla být filiálkou Savoye pro sociálně slabší vrstvy a pro ty, co se nechtějí drápat do patra. Nápis "v této hospodě na dluh nedáváme" svědčí o tom, že zde mají svoje zkušenosti. Na ulici roztává první letošní sníh a uvnitř je zahuleno. Všechno je tu dohněda, počínaje vzduchem a konče ubrusy a obložením. Ústní lidová slovesnost napsala na zeď pivni "Otčenáš" doplněný malůvkou a nad pípou visí sparťanská vlaječka. Je neděle, mnoho lidí tu není a výčepní stačí i roznášet. Pivo dostáváme, aniž bychom cokoliv naznačili. U sousedního stolu popíjí pan poslanec Mečíř (KSČM) a my se dohadujeme o tom, zda-li ho při naší pouti po hospodách ještě potkáme.
Savoy
Jsou tu boxy i stoly a mírně nóbl prostředí. Přesto, že i zde dostaneme pivo, křišťálové lustry a koberce nás utvrzují, že jsme zde omylem. S hospodou to tady nemá nic společného.
Družstevní dům
Tak zvaný "Katolák" byl v průběhu letošního roku dějištěm dvou významných a hojně navštívených kulturních akcí. Máme na mysli mítink PhDr. Sládka a mimochodem skvělý koncert skupiny Tři Sestry. Jelikož sem přicházíme až hodinu před zavíračkou, těžko můžeme spatřit děvčata z Katolické školy nebo dámy z Pojišťovny, které to sem mají nejblíž. Jen poslanec městského zastupitelstva Vojtěch Klouček (ODS) se mihne lokálem s gramofonovou deskou v podpaží a mistrně předstírá, že nás nezná.
Dění v hospodě s tradičním automatem u dveří je natolik nezajímavé, že raději čumíme na hlasitou televizi - není špatné se dozvědět výsledky bundesligy a nechat si poradit, jak se dá vyprat prádlo tak, aby bylo úplně bílé. Za deset minut deset přicházejí naskrz zmoklí lidé a hezká servírka jim oznamuje, že už je dávno zavřeno. My zíráme a ti promočení ještě víc, protože je stále ještě otevřeno. Na všech táckách je napsáno Jednota...
U Červených
U zábradlí před hospodou je uvázáno několik koní a jízdních kol. Kohout s půllitrem ve spáru zdobí zeď, což nám nedochází. Když se chceme posadit, zjištujeme, že tu mají nejtěžší židle v Kolíně. Kupodivu tu nevidíme hrací automat, zato je však puštěná televize. Mluví právě Ján Čarnogurský, ale nikdo v celém sále ho neposlouchá. Allen Bradley s modrou růží v klopě objednává u sousedního stolu své přítelkyni whisky. Není tu nikdo v montérkách, ani nikdo s rudou kůží. Proč se to tu zpropadeně jmenuje "U Červených"? Nejblíže to sem mají sportovci trénující v hale Spojů a v nedaleké Biosce. Obsluha je tu příjemně domácká. V pondělí sem nechoďte, mají "zavíračku".
Capico
Dřív se to tu jmenovalo "Na patnácti kopách" a řidiči z blízkého ČSAD sem snad chodili zapíjet dalších 100.000 km bez nehody. Dnes se pod názvem Capico skrývá poněkud luxusnější podnik, kde se schází obyvatelé kolínského "jižáku" (sídliště U Jána). Poměrně rozlehlý lokál s velikými okny se snaží působit v selském duchu. Dřevěné stoly, místo židlí lavice, lustry z loukoťových kol a malba imitující zakouřený strop. Pípa a stůl štamgastů jsou dokonale schovány v jakémsi dřevěném altánku. Tahle hospoda si hraje na něco, co není. Naštěstí tady sedí převážně mladí, kterým je to fuk. Majitel tohohle podniku má stejné příjmení jako šéf městské policie, a tak se tu cítíme bezpečně.
Na Čerčance
Do nečekaně útulné hospůdky vede cesta podél nevlídných ohrad fabrik. Nejblíž to sem mají důstojníci i vojíni oranžové armády (Okresní správa silnic), modří lidé od dráhy a zbylí zaměstnanci Tesly. Kolem poledne je tady plno. Útulný interiér v horském stylu se dvěma hracími bednami, kukačkami na zdi a hudební kulisou ve stylu country. Pijeme pivo a s pěti modrými muži u stolu chválíme jídelní lístek se smaženým sýrem v čele. Viditelnost se zhoršuje. Sedíme v kolínském ráji kovbojů na šedivé periferii a možná to není pravda. Takový spokojený divoký západ.
Černý kůň
Dům v Havlíčkově ulici, v jehož přízemí je tahle hospůdka, vypadá dost tajemně. Nad vchodem je nápis penzión a marně uvažujeme, co skrývají pokoje nahoře. Zeptat jsme se neodvážili. Uvnitř je poměrně klid. Díky tomu, že se hospoda skládá z několika místností za sebou jdoucích, má člověk i pocit jistého soukromí. V sousedním salónku někdo mačká "fňuknu" a zaznívá k nám sborový "Vysoký jalovec, vysoký jako já..."
Kolem chodí domů z práce celá Tesla, Frigera, Draslovka, Strojobal a OSS. Tady asi nutno hledat zákazníky tohoto lokálu. Vysvětluje to, proč mají v sobotu a neděli zavřeno a proč je vedlejší stůl oblečený do montérek. "Nepijeme proto, abychom upadli, ale proto, abychom se povznesli." Tahle věta zdobí výčep a marně se ji snaží přečíst malý černý pes, který se tiskne k chlapům co mažou karty. Venku nás napadá, že křižovatku u Jednoty bychom nametení přecházet nechtěli.
Nádražní buffet
Buffet se dvěma f provozuje paní Pichlová. Ve všední den tu dostanete pivo už v šest ráno, což nelze přejít mlčením. Pije se tu "na stojáka" a pro nápoje si každý chodí k pípě. Vrazili jsme sem odpoledne a je to poprvé, co máme trochu strach. Zatímco v nádražní hale vykřikuje jeden chlapík stále dokola "Večerní Praha" a vládne tu apaticky vyčkávací atmosféra, v "bufáči" je to jiné kafe. Celkem slušně zakouřeno, sem tam se někomu rozlije pivo a uprostřed toho všeho zíráme na kočárek se dvěma malými snědými dětmi. Žádná honorace se tu neschází, pár lidí s taškama na cestách a občas možná nějaký ten "ajznboňák". Těžko odhadnout, jestli tu jsou i nějací stálí hosté, můžete tu však jako my potkat muže s vizáží Ivo Pešáka.
Stará pošta
Není to tak dávno, co se tomuhle lokálu naproti nádraží říkalo Budvarka. Pokud na tomto místě dříve stávala pošta, tak místo poštovní přepážky tu dnes pod klenutými stropy stojí pípa a místo telefonních kabin WC. Zatím nejklasičtější pivnice, do které jsme vlezli. Hučí to tu jako v úle a pilné včelky do sebe klopí půllitry. Na hodinkách jsou čtyři a není si kam sednout. Stahují se sem všichni pivaři, čekající na odjezdy čehokoliv. U narvaných stolů debatují a řeší svoje problémy železničáři, autobusáci a přístavní dělníci. Zahlédli jsme tu i mladého kytaristu z Heveru. Nad obloukem pípy visí velká slávistická vlajka a to také o něčem mluví. Ceduli s otvírací dobou jsme nenašli, takže to tu možná jede non-stop.
U lva
Bufet pro druhou směnu z Elektrárny. Tmavší dělníci si pochutnávají na světlé tlačence. Pijeme vynikající rezavou vodu a snažíme se komunikovat s naším náhodným společníkem u stolu. Marnost. Na lístku před sebou má devět čárek a vypadá spíš na to, že by radši zvracel, než si s námi povídal. Ještě že tady mají omyvatelné ubrusy a umyvadlo. Na záchod musíme přes dvůr a vypadá to docela strašidelně. Nakonec jsme rádi, že jsme tady nedostali pěstí. Podmínky jsou pro to ideální.
Zimní stadión
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme tu byli sami. Posadili jsme se do prostřední ze tří místností. V ní je i pípa, hrací automat, vrchní, místo na vhazování "buly" a všechny další důležité věci. Štamgasti se asi šli vyvenčit, protože bylo slyšet bouchání puků o mantinel.
Sport a pivo vždycky patřily k sobě a okýnkem z pánské toalety je dokonce vidět na jednu z tribun. Z kuchyně zaznívá metalová hudba a naše zraky bloudí po lokále. Po hokeji to tu vypadá asi divočeji, ale teď není co kritizovat a není co pochválit. I bicykly se venku o budovu opírají asi až po setmění.
Jiskra
Přímo na hřišti Sparty Kolín v Borkách. Půlkruhový sportovně-pivní bar s vkusným dřevěným obložením na zdech. Na podlaze koberec a na stolech vázy s květinami. Výjimečně pijeme čaj a colu - mír a klid s námi. Půvabná výčepní se tváří krajně nepřístupně. Nakonec si po našem smělém požádání stoupne za pípu a s téměř profesionálním chladem se nechá vyfotit. Nechceme připustit, že tohle už s někým někde páchala a navíc máme pocit, že jsme tady omylem. Díky Kateřino!
Dymokurská
Krásná hospoda s fotbalovým podtextem (AFK), kulečníkem a lidmi z minulých desetiletí. Na naši počest tady bouchá nějaká výbušnina. Dva kameloti s Večerníkem Praha mají úspěch. Jako jediní jsme se sem odvážili bez klobouku nebo čepice. Srkáme kutnohorské a obdivujeme zažloutlé obrazy mezi velkými klenutými okny. Při pohledu na lidi, kteří už dávno rezignovali, je nám trochu divně a zároveň bychom tady rádi zůstali až do židlí.
Cestou z WC překračujeme ležícího člověka - možná, že už ani nedýchá. Tradice, zvyk a deziluze v čekárně na konec. Dymča!
U Vodvárků
I unikátní červený stojan pro kola před hospodou má značku "U Vodvárků". Vedle vchodu je velký nápis "restauratér Josef Vála", a tak se tedy jdeme dát zrestaurovat. Věkově sem celkem zapadáme, protože za stoly sedí spíš mladší ročníky. Svého času sem prý chodil i sám pan šéfredaktor. Lokál se nedá přehlédnout jedním pohledem a musíte ho hezky obejít kolem prostředního bloku s věšáky, plynovými kamny a komínovou zdí. I pivo se roznáší dokola po směru hodinových ručiček. Cestou míjíme barevnou televizi Panasonic zrnící na zdi, automat sypající mince a zrcadla, která nám říkají, že dnes už bychom pít neměli.
U Pechů
Majitele tohoto podniku - Ernesta Pechu - si ještě pamatujeme jako ex-kandidáta z loňských komunálních voleb, kdy získal daleko víc hlasů než největší hvězdy komunistů a díky hloupému volebnímu systému se nestal členem městského zastupitelstva. Ale nevadí...
Dnes točí nejlevnější pivo v Kolíně a v jeho hospodě, kterou vybudoval ve svém vlastním domě, žádné nože ani břitvy nelítají a nikdo nás nechce podřezat. Naopak, je tady absolutní pohoda. Stěny světlejší než v kdejaké školní družině, nezbytná televize a známý vetřelec - hrající automat. Fotografujeme a nikdo z hostů nám neříká ani slovo. Ernestova manželka se usmívá za pípou. Mír!
Kdo nevěří, ať sem běží...
Na rozkoši
Název téhle zálabské hospody asi nejlépe vystihuje pocity štamgastů za stoly. Je tu rušno, zakouřeno a kromě "mouřenínů" z vykládky uhlí jsou tu i dva stoly štamgastů a občas se někdo schovává za vějíř karet. Fresky na stěnách vrhají atmosféru o nějakou stovku let zpátky a prý je vytvořil známý kolínský malíř Ivan Machek. Hospoda má i jednu klidnější místnost, kde si mládež může pohrát s automaty. Skoro již na odchodu se srážíme s Honzou Čerňanským, naším oblíbeným členem městského zastupitelstva. Ve vlasech má maltu a v ruce pětilitrový džbánek. Za okny hospody je vidět, že už zase spadly závory a bliká přejezd. Nikdo nepamatuje, že by tu kdy opilce srazil vlak. Mašinfírové se totiž dokážou mistrně vyhýbat.
U Černohlávků
Vítejte v Sendražicích. Již z dálky vidíme, jak před hospodou stojí číšník a nabízí pivo. Když přicházíme blíže, zjišťujeme, že je to jen poutač v životní velikosti. U zábradlí vlevo i vpravo je spousta kol, které by za ukradení nestály (samé staré "plečky").
Uvnitř neuvěřitelný kontrast. Velice útulný lokál, tmavé obložení stěn, džbánky na stěně, obsluha s motýlky u krku, skoro jako ve vinárně a za dřevěnými stoly sedí převážně chlapi v montérkách. Jedna vyvýšená drobná místnost, pro intimní posezení je oddělená závěsem. Každý odcházející přeje hlasitě dobrou noc. Ani my neděláme výjimku.
Na kopečku
Konec Sendražic, největší vystrkov, konečná linky číslo 1 a ještě kousek šplháme do kopce. Málokdo se sem bude vláčet z centra jen tak "na pívo". Lokál je malinkej a čtvrtinu ho zabírá pípa. Chodí sem posedět místní, v montérkách i bez a všichni se znají. Výčepní si vzpomíná, že s jedním z nás hrál zamlada fotbal a hned se cítíme lépe. V rohu sálají kamna a člověk, co u nich sedí, má pravděpodobně funkci topiče. Je nás tu jak do mariáše a veškeré dění komentuje opilec u dveří. Jako divadlo jednoho herce to není nejhorší, chceme-li se však dostat do postele ještě za tmy, musíme se zvednout. Je to přece jen pár kilometrů...