Zpráva o dobytí Karlova náměstí aneb v roce 1990 se na rynku konal první koncert s pankáčem tančícím pogo s krysou na rameni
O víkendu se v Kolíně uskutečnilo studentské Majáles. Málokdo ví, že stejně nazvaná akce poprvé jednorázově proběhla na kolínském náměstí už před třiatřiceti lety, v roce 1990.
Pro PRES na první punkový koncert na Karlově náměstí zavzpomínal novinář Jiří Karban (*1967), kolínský rodák, v letech 1991 až 1995 redaktor týdeníku Kolínské noviny, který už léta žije v Praze-Klánovicích.
"Až se vás někdo zeptá, kdy poprvé v historii zazněla na kolínském Karlově náměstí rocková hudba, vzpomeňte si na následující řádky. Ostatně - dobře se to pamatuje: Majáles 1990. Jsem jeden z těch, kteří měli možnost být u toho. (Díkybohu!) Avšak po tolika letech trpím bezradností: začátek devadesátek byl tak zvláštním obdobím, že nelze převyprávět jeho atmosféru. Byl to sen.
Vzpomínku na studentské slavnosti mám spojenou s pocitem svobody, který se chvílemi podobal těžko popsatelné extázi. Ta se obvykle dostavila ve chvíli, kdy se událo něco z toho, co bylo ještě před pár měsíci – tedy před sametovou revolucí ´89 - nepředstavitelné. Třeba když jsem uslyšel, že si můžu zahrát s kapelou v srdci okresního města, na místě, které bylo po léta vyhrazeno dechovkám, mažoretkám, prvomájovým průvodům, milicionářským pochodům nebo vojenským přísahám socialistické vlasti. Psal se květen 1990 a já se stal účastníkem zázraku.
Kapela se jmenovala Asanační pásmo a spolu se mnou ji tvořili kytaristé Martin Pilát, Jakub Plašil a bubeník Jirka Šusta (z Velimi). K tomu, abychom vstoupili na pódium nainstalované v místech, kde bývalo papírnictví a lékárna, jsme nepotřebovali povolení tzv. přehrávkové komise, ani razítka kulturních středisek nebo organizací Národní fronty. Nic takového už nebylo nutné. Stačila jen chuť a odvaha.
Klíčovou postavou průkopnického koncertu se stal zkušený muzikant Fanda Hála. I když jsme mu tak neříkali, byl to náš ´rockovej táta´ a jeho tehdejší kapela se jmenovala ´Trifid´. V předvečer vystoupení nás pozval do areálu zálabské Hellady, kde nejen bydlel, ale měl tam výkonnou aparaturu a taky autobus, kterým jsme všechno potřebné příští den ráno dopravili na místo činu.
Pro potřeby objektivních badatelů kolínské historie nutno přiznat, že příprava v Helladě proběhla pod vlivem mnoha piv zakoupených v nedaleké restauraci Na Rozkoši. I přesto jsme 1. května 1990 společně zamířili na Karlovo náměstí, přičemž cestu jsme trefili na první pokus. Zatímco Fanda se těšil na roli zvukaře, my ostatní jsme v duchu hledali sebevědomí pro umělecký výkon.
Kolín byl tehdy šťastným místem, kde jsme se mohli opájet bezstarostností, ale taky městem, ze kterého (jakoby) zmizeli všichni bývalí ´prudiči´. Dnes si to vysvětluji tím, že tehdejší byrokraté a všelijací uniformovaní měli jiné starosti. V době Majáles zbývalo zhruba pět týdnů do prvních svobodných voleb a lidé zmíněného typu žili v nejistotách, jak bude foukat politický a společenský vítr.
V defenzivě byla i kolínská radnice, která měla po listopadu ´89 prozatímní vedení. V této souvislosti se mi vybavuje tajemník Vladimír Keřka, který před naším vystoupením přišel s prosbou, abychom si nastavili ´rozumnou hlasitost´. Dodnes si nejsem jistý, jestli jsme toto přání do puntíku splnili. Mixážní pult obsluhoval rocker Fanda Hála, který věděl, že bigbít a hlasitost jedno jsou. Nic proti tomu nenamítali ani leckteří důležití mužové té doby, kupříkladu Josef Veselý (pozdější poslanec České národní rady) nebo okresní manažer Občanského fóra Pavel Kaplan. Nejspíš tušili, že bigbít výrazně souzní s duchem oněch časů a snadno se proměňuje v buldozer či samopal.
Na scéně vyzdobené transparentem, kterým Občanské fórum zvalo ke svobodným volbám, se v ten slunný den objevily i studentské kapely (ze střední průmyslové školy a dalších kolínských ´ústavů´). Jejich svižný heavy metal si našel své posluchače podobně jako náš polabský punkrock. Ve stejném termínu se na nedalekém Kmochově ostrově konal prvomájový mítink komunistické strany, kde žádné rockové skupiny nehrály. Proto jsme neváhali z pódia povzbuzovat posluchače, aby se více projevili – jen ať to slyší i soudruzi! No, byla to velká legrace...
S každou další odehranou písní se nálada na náměstí vylepšovala. Když jsme po necelé hodině přiznali, že už nic jiného neumíme, vykřikl kdosi z diváků, ať to samé zahrajeme ještě jednou. Tak jsme to zkusili. Avšak o něco rychleji. V důsledku toho zažilo náměstí další premiéru: předtančení ve stylu pogo. O toto číslo se postarala partička stylově vyšňořených punkerů. Jeden z nich nosil na rameni ochočenou krysu, což některé kolínské občany přivádělo k úžasu. Právě na zástupce nepočetné subkultury si občas vzpomenu, možná nevědomky symbolizovali příchod lepších časů – volnost, otevřenost, radost...
Tak to bylo, takové fanoušky mělo ´Asanační pásmo´. Říkám to i svým dětem, které si rok 1990 nemohou pamatovat. Smějí se mi a snad mě i podezřívají, že si vymýšlím. Nevadí, tak to alespoň uchovávám v paměti: Kolín, Majáles, bigbít, svoboda – a na plný pecky!"
